8.12.2018 Saint Tropez - F

Krásný den se nám klube, a to je přesně to, v co jsme doufali.

Před námi je výlet do Saint Tropez, kam naštěstí vede cyklostezka, tak se nebudeme motat mezi auty. I když, tady se jezdí na silnici na kolech zcela běžně a řekla bych, že to není tak náročné jako v Itálii.

Tady jsou řidiči přeci jenom ukázněnější, nejsou takový janci jako Italové a přijde mi to maličko bezpečnější. Samozřejmě, Holandsku se hned tak něco nevyrovná, ale buďme rádi za každý kilometr, který nemusíme jet po silnici, že ano.

I když, ono to nedodržování pravidel silničního provozu má taky něco do sebe. V Itálii jsme si jeli naší poklidnou, pohodovou jízdou, nikdo na nás netroubil, protože všichni nás předjížděli, jakmile to jen trochu šlo bez ohledu na značení a všichni byli spokojený. My, protože jsme si mohli jet svým výletním tempem a kochat se a oni, protože se dostali před nás a nemuseli se plahočit za námi. Ve Francii je to jiná káva.

Tady se předpisy veskrze dodržují a na naše výletní tempo jsou Francouzi poněkud háklivý. Zkrátka, pospíchají, což chápu, nemohou předjet, protože jakási zákazová značka nebo hloupý pruh na silnici jim to nedovoluje a pak z toho samozřejmě vyplyne nemístná gestikulace, troubení a ve finále velmi riskantní předjetí na poslední chvíli, které je nebezpečné pro všechny.

Do města to máme nějakých 7 km a našeho Flíčka necháváme na parkovišti u McDonald’s.

Asi bych toto parkoviště mohla případně doporučit, protože je tady parkovišť několik a velikých a je to široko daleko, mnoho kilometrů zpět a jak to vypadá i dalších pár kilometrů vpřed, jediná velká volná plocha bez omezení. Akorát na pěší výlet je to daleko, chce to kola a pak jsme v Saint Tropez za chvíli.

 Je to malebné městečko, které je kouzelné a plné nádherných uliček a náměstí. Přesně, co máme rádi. Určitě tu musí být překrásně i v létě. To je zase celé město plné turistů a všechny krámky jsou nacpané k prasknutí, takže je co okukovat a kavárničky ve stínu musí mít nádherné posezení.

My jsme si dneska sebou všechno vezli, klasika a kávičku jsme si nikde nedali, protože sice svítilo sluníčko, ale od rána foukal velmi silný a studený vítr a sedět v kavárně někde uvnitř se nám nechtělo.

Před chvíli nám kolega napsal, že si v létě na promenádě u přístavu objednal dvě kávy a skleničku džusu pro dcerku a finální cena byla 24 eur. Strašné, ale i v průvodci píší, že městečko, spíš vesnice se v létě rozroste co do počtu lidí desetinásobně a ceny vzrostou pětinásobně, což by tak dneska odpovídalo běžným cenám.   

Jinak, na to že je sobota poledne a odpoledne, je všude pusto prázdno. Nikde nikdo. Nejdříve jsme si na nábřeží nechali kola, samozřejmě připoutané ke stojanu mohutným řetězem, který sebou vláčíme v jedné brašně a jdeme se cournout uličkami starého města.

Musím říct, je nádherné a velmi doporučuji návštěvu. Jediné místo, kde nefouká je v přístavu, a tak si tu dáváme oběd a odpočinek.

Kamarádka se mi nedávno smála, že jezdíme s plnou polní, a to není léto! V létě máme ještě na nosiči deku, co kdybychom se chtěli někde natáhnout u řeky nebo jezera, nebo si posedět v parku na trávníku.

Abych vysvětlila, proč máme tolik zavazadel na kolech. Jedna brašna u Zdendy je s nářadím a hlavně, s ohromným řetězem, kdybychom chtěli od kol odejít.

ilustrační foto z Nice

Druhá brašna je s mým rezervním oblečením. Já totiž nikdy nevím, jak se vhodně obléct, aby mi nebyla zima, nebo naopak, jsem navlečená jako pumpa a pak nemám kam jednotlivé slupky odkládat.

Pokud sebou v taškách vláčíme několik mých dalších rezervních vrstev, tak mi na 100 % zima není, ale v okamžiku, kdy si řeknu, je hezky, nemá cenu si brát něco na sebe do rezervy, tak přijde průtrž mračen, napadne 10 cm sněhu, zvedne se vítr o síle hurikánu, anebo se tak oteplí, že i velbloudovi se orosí čelo a pak zase pro změnu není kam odkládat.

Takže, jedna kapsa je moje a pak, samozřejmě, není kam dát svačinku, oběd a tak podobně. Já bych se samozřejmě bez jídla půl den obešla, ale s hladovým chlapem není k vydržení a na to je chladící taška na mém nosiči. Jako správný provianťák mám menáž pod kontrolou a do termo tašky se nám krásně všechno vejde.

Paráda, tak tomu říkám, kultura stolování, kempování, piknikování a já nevím čeho všeho. Jen na ten můj nosič, je koš příliš veliký. 

Dneska jsme měli k obědu sendviče, které jsem udělala doma, každý měl jablíčko a pomeranč a jako sladkou tečku, čokoládové muffiny s láskou upečené. Vozíme s sebou v termosce čaj a asi si ještě pořídíme malou termosku na kávičku, protože dneska jsem na ní měla nezřízenou chuť. Základem je, nejet nebo nejít na výlet hladový, protože pak to stojí hodně peněz. Někdy stačí jen jablíčko, nebo buchtička, to je jedno.

Ráda bych se ještě zmínila anabázi s mojí peripetií s fotkami. Jak jsem se už včera a předevčírem zmiňovala, poslední dva měsíce jsem naše fotky vylepšovala ostřením. Tak nějak jsme si řekla, že všichni kolem nás fotky různě vylepšují a já je jenom v programu, který je k fotoaparátu Olympus rovnám, aby mi nevytékalo moře z obrázku, tak je taky maličko vylepším.

Drobet jsem to vylepšování přepískla a ostřila jsem až do té míry, že listí už nebylo zelené, ale krásně stříbrné, a protože se skutečně na velké obrazovce na fotky asi moc nedalo koukat, což my na malých počítačích nevidíme, tak jsem po komunikaci s kolegou Petrem s ostřením okamžitě přestala a teď společně hledáme cestu k lepším fotkám.

Zatím jsem se vrátila k mému osvědčenému formátu a nastavení, které se mi líbí a myslím, že je i koukatelné. Je to vždy některý z konkrétních programů z nabídky, který se podle mého nejlépe hodí na konkrétní pohled, a který je i univerzální a použitelný jak v přírodě, tak ve městě anebo v zšeřelém interiéru. Myslím, že základní řady aparátů od Olympusu jsou pro laiky naprosto ideální volbou.

Mám už pátý aparát od této značky a když to tak vezmu, tak první jsem si koupila skoro před 20 lety a tak nějak, vždy jsem byla s kvalitou snímků, samozřejmě, laicky pořízených, velmi spokojená. Ale snažím se o zlepšení, vylepšení a posunout kvalitu výš a mít fotky lepší, hezčí, jasnější, ostřejší zkrátka, kvalitnější, ale holt to občas díky mým zásahům není úplně to pravé ořechové.

A zatímco jsem si poplakala nad tím, jak fotím, probrala jsem jídelní lístek na cestách, vysvětlila jak je důležitá doložitelnost nejen auta, ale i kola, prošli jsme se po městečku Saint Tropez, které má pouhé čtyři a půl tisíce obyvatel.

A jako poslední dnes zmíním film A Bůh stvořil ženu se slavnou a nádhernou BB, který v roce 1956 navždy změnil ospalou, provinciální a ničím nezajímavou přístavní vesnici ve vyhledávané, velmi drahé a hojně navštěvované městečko nejen slavnými celebritami.

Zaparkovat v létě s jachtou v přístavu v Saint Tropez je umožněno jen hrstce vyvolených a ceny v hetelích stoupají do astronomických výšin. Nicméně, stále je to velmi krásné městečko, které stojí za prohlídku a krásně strávený den.