20.11.2018 Ventimiglia - Itálie
Vše je zdárně opravené, kliky fungují, postel vysušená a kupodivu, naše vrtošivá lednice chladí jako o život.
Však jí taky věnujeme náležitou péči a neutuchající lásku, ale už jí jen vypnout, vymýt a znovu zapnout, začíná být docela složité, ale funkční. Když už je odmražená a vymytá, tak potraviny, které mám přikryté v kýblech, aby si trochu udrželi chlad, naskládám do lednice a mrazáku, a ještě nechávám hodinu v zavřené lednici, aby se teploty prý nějak srovnaly. Postupu zapínání velí Zdenda. Jistě, je to asi hloupost, ale u nás to funguje, naše lednice na to slyší. Necháme jí čas na zvážení, jestli jako jo, nebo ne, a když vidí, že jí máme rádi, tak zkrátka naskočí. Není nic horšího, než když je v lednici 18 °C a vše se kazí. Měli jsme několik krizových situací, kdy nic nepomáhalo a lednice sice běžela, ale nechladila. Komínek vyčištěn, plyn vyměněn, tryska čistá, trubky pročištěné, v rovině jsme stáli a všechno málo a špatně.
Nakonec skutečně pomohlo vše z lednice vyndat, nechat lednici ½ dne odpočinout, pak nandat zpět, nechat jí zavřenou i s potravinami a pak, po hodině až dvou zapnout. No, a to u nás funguje. Podotýkám, že jí na jízdu nepřepínáme na elektřinu. Máme plnící alu bomby s duokontrolem a to nám zajišťuje v případě havárie okamžitou zástavu plynu. Vlastně, jen v jediném případě jsme na jízdu přepínali, a to v Dánsku. Tam jsou na celé Dánsko tři čerpací stanice na plyn a hlavně, je tam pekelně drahý. Za naší návštěvy stál litr plynu 42,- Kč a my byli v Dánsku více jak měsíc. Tak, ono by to šlo, bylo léto, ale bohužel, večer bylo dost chladno a občas jsme si přitápěli. Plyn nám vystačil, ale bylo to o prsa.
My jsme si ráno pěkně přeparkovali na naše staré místo
a Zdenda šel na dopoledne zkusit štěstí.
Já jsem si ještě douklidila a po obědě už odjíždíme do poslední naší zastávky na Italské půdě, do městečka Ventimiglia.
Parkování není nic moc, stojíme na nábřeží u silnice, ale zase jsme kousek od starého města, kam se samozřejmě jdeme podívat.
Jsme už jen pár kilometrů od francouzských hranic a už nám opravdu nic jiného nezbývá než Itálii definitivně opustit.
Staré město je samozřejmě, jak jinak na kopci, nad novým, moderním městem, které nás nezajímá.
Jdeme přes řeku z hor a už se motáme v uličkách, které mají pro nás jedinečné kouzlo.
Kolegyně nám psala, že by se bála takto, jen ve dvou, chodit těmi nejzapadlejšími kouty městeček, ale mohu naprosto zodpovědně prohlásit, že nikdy jsme nezaznamenali ani náznak nějaké nepřístojnosti vůči nám.
Vždy k nám byli místní nesmírně milý, samozřejmostí je, že hezky pozdravíme a jdeme dál.
Jasně, že je na nás vidět, že jsme turisti a že tam nepatříme.
Baťůžek na zádech, fotoaparát na krku je jasný signál pro každého, pozor, ti sem nepatří, ale stejně jsme se vždy setkali jen s ochotou.
Maximálně, totálním nezájmem, ale to je spíše výjimečné. Italové jsou většinou velmi vstřícný, zdvořilý a na pozdrav se nestane, že by neodpověděli.
Takže opravdu, není čeho se obávat. I když, blbci se najdou vždy a všude, ale my na ně kliku naštěstí neměli.
Ventimiglia je starobylé město, které má i velmi malou Area Archeologica, římské zříceniny, které jsme viděli z auta, a tak nějak nestály za to, vracet se k nim.
Jednak byla zavřená brána a není to nic světoborného. Amfiteátr dotvořený betonovými překlady a odkryté zbytky římských lázní.
Ve starém městě na kopci, jak už jsem se zmiňovala, je také nádherná katedrála z 12. století.
Tady opět musím vzdát holt našemu fotoaparátu, protože jsme tady v době, kdy už sluníčko je dávno za horizontem a minimum světel tvoří úžasné přítmí, ve kterém bych se akorát tak přerazila.
Ovšem aparát si hravě poradil s minimálním zbytkovým světlem, a nakonec máme krásné snímky z interiéru. Dneska fotil Zdenda a já se ho akorát ptala, jestli v hledáčku vůbec něco vidí. Někdy je katedrála nesmírně honosná z venku a uvnitř je to tak nějak o ničem. Tady je to přesně naopak. Cattedrale di Santa Maria Assunta je úchvatná uvnitř.
Mohutné pilíře, klenba a tři lodě. Jedna hlavní a dvě vedlejší, tak to je klasika, ale tady je to velmi zajímavé.
Zvenku je totiž celá budova taková obyčejná. No nic, každopádně my se touláme starým městem křížem krážem.
Procházíme uličky a zákoutí. Stále jsme v Itálii, a to znamená množství veřejných pítek,
kde je samozřejmě zdravá, nezávadná voda.
A tady vystavěli úplně nové, maličké náměstíčko. Paráda. Kousek dál, je zase opečovávaná zahrada plná keřů, stromů a květin.
Pod námi je nové město plné krásných vysokých domů, luxusní obchody a zkrátka, kousek od nás je to moc pěkné, ale tady se o domy vůbec, ale vůbec nikdo nezajímá.
Tady se zkrátka bydlí v tom, co je. Domy jsou černé, šedivé a nehezké. Některé uličky jsou tak úzké, temné a tajuplné, že je to až na pováženou. Jak řekl Zdenda, sem by pasovaly Rychlé šípy a tajuplná Stínadla. Několik hodin jsme strávili procházením uliček a zákoutí, a tak nějak jsme se definitivně rozloučili s milovanou Itálií.
Prožili jsme tu překrásný rok plný nádherných měst a městeček, krásného moře, útesů a pláží. Poznali jsme mnoho úžasných lidí a zkrátka, bude se nám moc stýskat, budeme s láskou vzpomínat na vše, co jsme zde viděli a zažili.
Protože to je jediné, co si do stáří odneseme, nebo co nám zůstane, vzpomínky a zážitky. Jinak vše pomine a my, až budeme jednou tak staří, že nebudeme už moci řídit a nebudeme mít sílu jet tak daleko, vím, že budeme mít na co vzpomínat.
Tak tedy sbohem Itálie a opatruj se, bylo nám tady dobře. 
Dnešní trasa je: 19 km
