1.- 4.11.2018 Prai - Itálie

1.11. 2018 Odjíždíme z krásného parkovacího místa na okraji San Rema, které mohu s klidným srdcem doporučit.

Mimo sezonu je místo zdarma, v sezoně je za 10 eur na den jen za stání. Není tu nic, než stání pro 100 obytek nebo karavanů zcela určitě. Ohromná plocha, kde není nic než místo. Nad moře se dá vjet jedině platební bránou, takže i naše stání nad mořem je v sezoně placené a docela určitě bude permanentně plné, takže je to o štěstí. Je nádherný den a my z taktických důvodů odjíždíme.

Plánujeme čekat na balík, ale v San Remu je ohromná pošta což v Taggia je malá a riziklo ztráty naší zásilky se zmenšuje. Abych to vysvětlila, my jsme vlastně v Prei a přes řeku je už městečko Taggia, kam chodíme nakupovat a kde je pošta. 

Samozřejmě, co se nám nestalo. Našli jsme si na internetu poštu na okraji města, kde si myslíme, že to bude pro nás strategicky nejlepší místo, ovšem pošta je zavřená. Je čtvrtek a ve čtvrtek má otevřeno jen do 14 hodin, přišli jsme pozdě. Vidíme na infu na dveřích, že ve městě je ještě jedna asi větší pošta, ta bude asi hlavní, protože má každý den do půl sedmé. No nic, zaparkovali jsme na našem starém místě a jdeme na poštu, ale ta je také zavřená. Nechápeme, jsme tu včas a nikde nikdo. Pusto, prázdno a tma. Až pak se dozvídáme od jedné, že je dneska „Festivo“, svátek.

No, nemáme kliku? Potřebujeme pro Andulku přesnou adresu a hlavně, potřebujeme získat informaci, že tato konkrétní pošta přijímá zásilky, balíky, Poste Restante. Mohlo by se velmi lehce stát, že sice budeme mít poštu, ale ta nebude tyto zásilky přijímat a naše zásilka uvízne na první velké poště, která službu Poste restante provozuje. Tady v této oblasti je hlavní pošta v městě Imperia, tam jsme využívali internet McDonalda, ale pošta je tam taky hodně velká a hlavně, daleko od místa, kde bychom mohli stát.

Další den jdeme na poštu a mají otevřeno, sláva, ale další klika je, že je zrovna den důchodů a plná pošta je důchodců, kteří si jdou vyzvednout důchod.

No a samozřejmě, jsme na malém městě a všichni se znají, takže přestože jsou obsazené 4 přepážky tak povídání nebere konce. Tady nikdo nepospíchá, vlastně ani my nepospícháme, ale je to únavné. Před námi je 18 čísel a každé číslo poctivě se zaměstnancem přepážky probere počasí, drahotu, politickou situaci a sousedské vztahy. Jsem přesvědčená, že občas došlo i na výměnu receptů a nové způsoby rybolovu, jinak to není možné. A pak už jsme se dostali na řadu a toto jsme potřebovali.

Napsanou přesnou adresu a ujištění, že tato pošta přijímá zásilky Poste Restante. Akorát v italštině je to Fermo Posta, ne Poste Restante.

Stojíme na našem známém nábřeží, kde je mi teď trochu úzko. Zdenda povodně nezažil, ale já ano, v Modřanech, kde jsme měli v bytě Vltavu týden, 20 cm pod stropem. Velmi dobře vím, jaký je to fofr, když se začne voda zvedat a tady jsme vyloženě v pasti. Příjezdová cesta je jediná a vlastně v úrovni řeky, která je teď hodně vysoká. Řeka je krátká, pramení kousek v horách, a když jsme tu byli před týdnem, tak to byla vysloveně říčka, která snad ani nestojí za zmínku. Za mostem, směrem k horám, byly vidět v korytu kameny, zelené keře a tráva.

Říčka z hor byla opravdu nic moc velká a teď je to normální klasická řeka, od břehu k břehu, což mě dělá vrásky. Pod mostem jsme museli projet ještě rozvodněnou řekou, ale ta se do rána umravnila a vrátila do koryta.

Nicméně jsme se Zdendou hned prošli okolí a vytipovali si bezpečná místa, kdyby se hladina zvedla. Je nás tady šest obytných aut a všichni jsou to starší Italové, kteří by tady snad nestáli, kdyby bylo nějaké nebezpečí. 

Podle vyplavených dřev a vyházených kamenů tady byli i přes bouři, která se i tady přehnala, ale asi nebyla tak velká, jako u nás o pár kilometrů dál. Předpokládám, že jinak by tu nestáli. Mlaďoši možná, ale starší lidé určitě ne, ty přeci jenom mají zkušenosti a větší obavy o svoji bezpečnost.

Počasí je jako na houpačce. Pokud vysvitne sluníčko, je to na opalování v plavkách, ale stále skoro každý den prší. Když ne přes den, tak v noci.

Zdenda rybaří jako ďábel. Mám doma velkého rybáře. Smůlu už prolomil a každý den máme čerstvou rybu. Cefalů je název místní ryby, kterou tu všichni chytají. Je to dravec s docela slušnými zoubky a sem do zálivu připlouvá za malými rybičkami. Vypadá to, že si Zdenda už osvojil místní techniku rybolovu, která se tady prozrazuje.

Opět vzpomínáme na Turecko, kde se rybáři na molech mohli strhat, aby Zdendovi vysvětlili, jak loví ryby, na jakou návnadu a na jaké háčky. Mnohdy ještě Zdenda dostal spoustu jejich návnady a několikrát dostal i různé propriety jako úvazky s háčky, splávky a já nevím co všechno, ale tady? Ani náhodou! Tady všichni žárlivě střeží svůj speciální recept na lov a na dotaz jen pokrčí rameny. V Turecku ještě Zdendu učili, jak správně nahazovat a tady se otočí zády, jen aby nemuseli nic ukázat.

Vzpomínám, jak tenkrát chytil hodně zvláštní rybu a jak hned přiskočili a brali mu jí do hadru, jen aby se jí nedotkl, protože věděli, že rybu nezná a nechtěli, aby si ublížil. Byl to druh elektrické ryby, která dávala výboje a žahala a tady? Myslím, že kdyby Zdenda svítil jako halogenka, tak by to nechalo všechny klidnými. No, jiný kraj, jiný mrav.

Ale dobře si pamatuji, jak se jednou můj tatínek, dědoušek, velmi zlobil na maminku, která vykládala sousedce, jaký připravuje těsto na kapry. To jsou tak tajné informace, které se zkrátka neprozrazují. Řekla bych, že státní tajemství není tak střežené, jako správné těsto na kapry nebo jako tady, osvědčená návnada na ryby Cefalů.

Přeji krásný a ničím nerušený večer.