26.1.2018 Porto di Capo Passero - Sicílie

Kromě toho, že jsme se dneska dostali na nejjižnější část Sicílie a Itálie se neudálo skoro nic zajímavého.

Vracíme se kousek zpět, do oblasti nejjižnějšího výběžku Sicílie. Je už naším zvykem, že se vždy snažíme dostat na nejsevernější nebo nejjižnější část země, kde právě jsme.

No a tady na Sicílii je to tady, kousek od maličkého městečka Portopalo di Capo Passero. Pokud pominu fóliovníky za zády a polorozpadlý maják před námi, tak je to parádní místo na strávení pár dnů v klidu a bez lidí.

Parkoviště je skvělé, velké a pohodlné vysloveně pár metrů od moře.

V létě tu musí být přímo skvostné koupání. Kousek od nás je přírodní rezervace Riserva naturale di Vendicari Sicily, kde se zastavují migrující plameňáci.

Tady je pobřeží skalnaté s překrásnými jezírky, ale hned kousek začínají písečné plážičky, které se střídají se skálou a poskytují absolutní soukromí.

Jen ty fóliovníky, co míjíme cestou sem, jsou trošku rušivé, ale zase jsou dost daleko od nás a vlastně nejsou vůbec vidět.

Celá oblast je Portopalo a osamocených parkovacích míst je tu několik. To je jen malé doporučení.

I takto se tady parkuje. Pán ve fiátku se velmi divil, že překáží, šel si jen cosi nakoupit. Nejen že stojí v jednosměrce vpravo, když všichni parkují vlevo, ale a vůbec. Akorát si sednul do auta a ještě chvíli čekal, jestli se opravdu, ale opravdu neprotáhneme. Tady je jediná rada, zastavit a čekat, protože auta za námi si halasně zjednají pořádek. Pořád ještě, my tu jsme na návštěvě a místní si to mezi sebou uravnají sami. 

Dnešní odpoledne a noc trávíme opět v přístavu a tím je pro dnešek přístav, jak jinak, Porto di Capo Passero, který je na úplném konci městečka a je pohodový.

Hlavně, při našem příjezdu tu nebyly u mola žádné lodě, jen jedna jediná a vypadalo to na malý ospalý přístav. Důležité je, že je hned pár metrů pítko a je tu čisto.

Pustila jsem se do praní a Zdenda pro změnu do rybaření. Abych tady nestrašila a nedělala nikomu estrádu, Zdenda se postavil kousek dál od zdi k sloupu, natáhla jsem si šňůru a mohu se realizovat.

Samozřejmě, začínají přijíždět rybářské lodě s úlovky, hlavně krevet. Během pár hodin je molo úplně plné a některé lodi parkují v zálivu u kotev a úlovek přivážejí na břeh v loďkách.

Samozřejmě, nenechala jsem si ujít podívanou na to, co se ulovilo.

Většinou se jedná o mladé rybáře, ale i starší rybář na břehu se mi snaží pochlubit svým úlovkem.

Stařík je skvělý a ryba je asi na místní poměry lovu z mola ohromná, protože je na svůj úlovek nesmírně pyšný a nelení rybu vytáhnout z ohromného kýble.

Za focení jsem dostala od rybářů dvě krásné škeble. Hezký dárek a moc mě rybaříci potěšili.

Na revanš jsem jim udělala tác sendvičů a málem jsem ještě dostala velkou mísu krevet, ale ty jsem s díky odmítla.

Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že čekám na něco dalšího. Sendviče jsem udělala za škeble a hlavně, jsem jim udělala radost, protože samozřejmě byli hladový a slupli je jako malinu, ale nic za to nechci. No, snad jsem je odmítnutím neurazila, ale myslím, že ne a moje gesto díků pochopili. Jen škoda, že nemám nic upečeno. Mít tak tác buchet, hezky s povidly, to by teprve kluci sicilský koukali.

Večer jsme se připojili a sledujeme trasu našeho objektivu, který jde za námi z Olympusu. Vypadá to, že si balíček vede dobře a během jednoho dne se už dostal do země určení. Uvidíme, kdy se dostane do místa určení.

Zítra bychom se my měli dostat do města Noto, které je opět na seznamu UNESCO a má být hodně pěkné. Jen kdyby aspoň drobet svítilo sluníčko. To je den hned hezčí a je úplně jedno, kde jsme. Jestli doma nebo v cizině.

Přeji všem krásný zbytek dne.

Dnešní trasa je: 71 km