14.1.2018 Marsala - Sicílie

Pokračujeme dál po západním břehu Sicílie a kus před námi je Marsala.

Jedeme po pobřežní silnici SS115 mezi Trapani a Marsalou a dostáváme se do kraje soli.

Saliny jsou odpařovací jezírka a všude jsou ohromné hromady soli, to je ta méně kvalitní, ale pak vidíme i skladování a pomalý proces výroby té nejkvalitnější. Je to kraj, kde se odpařováním mořské vody zabývají už od 12. století.

V dálce je spousta rozpadlých větrných mlýnů a samé kamenné nádrže. Naštěstí se nám rozsvítilo sluníčko a můžeme se jen kochat nádherou krajiny, je to zase něco jiného.

Dneska už je výroba soli minimální a drobná malovýroba zásobuje solí jen ty nejnáročnější zákazníky a restaurace. Na jednom z ostrůvků je pozůstatek antické památky z fénického období. Jedná se o fénické sloupy a zbytky obelisku. Nicméně, metr pod hladinou mořské zátoky je další pozůstatek z fénického období, silnice, která spojovala několik ostrůvků, hlavně ostrov San Pantaleo.

Tady je vidět, jak se uchovávala už od starověku ta nejkvalitnější sůl. Pomalu krystalizuje a vysychá pod ochranou starých tašek. Je to moc hezké a tak i my tu zastavuje a jdeme kousek po silničce, která vede směrem do mořské zátoky.

Jediný pěkný větrný mlýn je hned u parkoviště a tak si ho můžeme pěkně prohlédnout. Větrný mlýn v sobě skrývá muzeum soli, které je dneska uzavřené. Nicméně, je krásný den a my si ho pěkně užíváme.

Podél pobřeží je několik moc pěkných míst na stání a jde jen o to, vybrat si to nejhezčí místo. Bohužel, moc rybařit se u břehu nedá, zátoka je velmi mělká a rybářské loďky jsou na dně hodně zploštělé.

Každopádně, je to překrásný kout Sicílie a opět, stojí za zhlédnutí. Nakonec parkujeme na velkém parkovišti, kde je i kvalitní pítko. Domy za námi jsou v tuto roční dobu zavřené a tak nikomu nepřekážíme. Zřejmě fungují jako rybářská základna pro turisty. Jsme v oblasti, kde se loví tuňáci, ale, bohužel stavy tuňáků jsou vysloveně zdecimované, a rybolov se stal spíše otázkou náhody.

K této oblasti se váže stovky let stará tradice mattanza, rituální zabíjení tuňáků. Po dlouhá staletí se hejna tuňáků stahovala do vod kolem západního pobřeží Sicílie, aby se tady vytírala. Místní staří rybáři vzpomínají na zlaté časy, kdy nebylo žádnou výjimkou ulovit tuňáky o váze 200–300 kg. Bohužel, díky novým technologiím v rybolovu, jako je satelitní zaměřování hejn, různé podvodní kamery a sonary, je dneska populace tuňáků mnohem, mnohem nižší.

Bohužel, dochází i k vybíjení školek tuňáků a loví se ryby, které ještě neměli šanci se rozmnožit. Většina ryb se vyváží do Japonska na tolik oblíbené sushi. Svůj podíl na tomto stavu má Italská vláda i EU, kteří nedostatečně chrání stavy tuňáků a hlavně, kteří nestanovují závazná a vymahatelná pravidla rybolovu tuňáků.

Mattanza byla na mnoho a mnoho let zapomenutá a až díky turistickému ruchu se znova probouzí k životu. Je to údajně krvavá podívaná, kdy se turisté za poplatek mohou dívat na rybí jatka a zabíjení tuňáků. Z vedlejších lodí mohou sledovat, jak několik rybářů zatne háky do velkého tuňáka a těmi ho vytahují na palubu. Tak to bych teda určitě nemusela vidět.

Na večerním parkovišti jsme téměř sami, jen občas někdo přijede s kanystrem pro vodu. Jako tento pán, který mi vykládá, že tady je voda kvalitní, zkrátka bene bene a proto si sem jezdí do kanystru. Je stále slunečno, jsme tu sami a nic nebrání kompletní očistě interiéru a exteriéru.

Pouštím se do koberců, luxování a vytírání a Zdenda maličko umyl auto. Nepoužívá žádné saponáty, přeci jenom jsme u moře a to, že místní tady vše co jde pouští do moře ještě neznamená, že i my se budeme chovat, jak bych to kulantně řekla, bez úcty k přírodě. Tak, oni tu bydlí a my jsme tu jen na návštěvě.

Večer se pomaličku blíží a já se pustila do vaření. Zdenda mi nahodil centrálu a na pořadu večera je jednak jablečný koláč s drobenkou a k večeři bude pizza.

Koláč jsem jen na chviličku dala ven na vychladnutí, hlídala a neuhlídala.

Stojíme u takového betonového překladu a přesto, že koláč hlídám a byl venku jen chvilku, tak v nestřeženém okamžiku se mi do koláče pustila místní kočka a než jsem jí odehnala, tak mi kus zbaštila.

Nedalo se nic dělat, okousané jsem vykrojila a kočka dostala svůj díl.

Pravdou je, že i tak máme koláče dost a ten kousek mi nijak nemrzí. Pizza se také povedla a den se s námi loučí překrásným západem slunce.

To je také zajímavé. Člověk by řekl, že místní mají západy slunce nad mořem už jaksi na vedlejší koleji.

Mají jich tady tolik, že snad jen nás, Středoevropany bez moře to může ještě zajímat, ale jakmile se sluníčko začíná zbarvovat a sklánět nad horizont, najednou je parkoviště plné aut a všichni si fotí západ sluníčka.

Každý naseká desítky snímků, slunce zapadne a všichni sednou do aut a odjíždí. Opět jsme na noc osiřeli. Na další dny není předpověď nic moc, tak snad to nebude na rukavice a kulicha.

Přeji pěknou dobrou noc. 

Dnešní trasa je: 29 km