29.3. 2018 Asti - Itálie
Ujíždíme směrem na Turín. Využili jsme příjemné a klidné parkoviště pro bydlíky na okraji městečka Asti a protože v průvodci je Asti zmiňované jako město věží, jdeme se podívat.
Katedrála v Asti
V průběhu 13 a 14 století tady vyrostlo na 150 věží. Na tak malé město je to úctyhodné množství.
Vlastně to bylo město věží, ale dneska jich už je jen pár a v centru historické části města se některé proměnily v obytné věže, ke kterým je mnohdy moc hezky postavený obytný domek.
Je hezký den, a tak se jen couráme v uličkách. Asti je také v oblasti, kde je ohromné množství vinic a vyrábí se tu vynikající šumivé víno Asti Spumante a měli jsme také pejska Astičku, které jsem s oblibou říkala Asti a tak je pro mne toto město hodně smutné.
Moc bych si přála mít zase pejska jako byla Astička, nebo nějakou podobnou vzácnou rasu. Něco mezi kníračem a voříškem.
Domluvili jsme se se Zdendou, že až skončíme s ježděním a pořídíme si domeček, tam u nás někde v okolí Blaníku, tak si pejska zase pořídíme, ale myslím, že jak se vrátíme z cesty po Anglii, Skotsku a Irsku, že se možná po nějakém poohlédneme dříve.
Po dlouhé době, protože obvykle si dávám dost pozor, kde mám Zdendu, jsem se po chvíli ztratila. Fotím náměstí a jak je mým zvykem, vydala jsem se zpět, přesně na opačnou stranu, než jsem měla a Zdenda šel pomaličku kupředu a čekal až ho dojdu.
Vůbec ho nenapadlo, že bych se obrátila a šla úplně nazpátek. No, stalo se a pak už je zvykem, že se holt musím vrátit na poslední místo, kde jsme byli spolu a doufat, že Zdenda přijde brzo na to, že už nejsem v jeho závěsu.
Občas si z mé totální absence orientačního smyslu dělám legraci a říkám, že já bych měla být připoutaná k Zdendovi na takovém tom provázku, jak za sebou chodí děti v mateřské školce. Ne, vážně, někdy je můj orientační smysl k pláči. Myslela jsem, že s lety se vytříbí, vybrousí a nebudu se tolik ztrácet, ale opak je pravdou. Ztrácím se čím dál víc.
No nic. Asti máme šťastně za sebou a můžeme pokračovat dál směr - Turín.
Dnešní trasa je: 41 km
