26.9.2017 Camerino - Itálie

Vracíme se po skoro tři čtvrtě roce do pobořeného městečka Camerino.

Na začátku roku jsme se sem při naší toulce po Itálii dostali a byli jsme zděšený, protože v noci celé město tone ve tmě. Nikde nikdo není, po zemětřesení museli téměř všichni obyvatelé Camerine opustit a vchody do města hlídalo vojsko.

Parkujeme opět na parádním parkovišti pro bydlíky místního svazu karavanistů, kteří pod záštitou města mají pod městem perfektní stání. Minulý rok jsme tu byli sami, tentokrát tu stojí tři místní bydlíci asi na zazimování a jeden je osazený mladíkem. Pozdě odpoledne ještě přijíždějí s vestavbou Holanďani. Příjemný starší pár. Zítřejší den bude zasvěcen úklidu a malé údržbě kde čeho. Zdenda se opět vrhne se šroubovákem na toho našeho broučka a po utahuje vše co se opět a klasicky uvolnilo. Před zimou je taky v plánu vyčištění komínku u lednice. Klasika.

Ještě se pochlubím, dneska jsem celou cestu řídila. Dokonce jsem absolvovala první dopravní kolaps ve městě Foligno, které jsme museli projet celé napříč a krokem. Musím na tomto místě poděkovat všem okolo jedoucím Italům, kteří na mě netroubili, negestikulovali, mnohokrát mě uvolnili místo abych mohla projet anebo na jednom z tisíce kruhových objezdů si v poklidu za mnou počkali, kamže to budu vlastně zatáčet.

Všichni tvrdí, jací jsou Italové nerváci a jak všichni troubí jako o život a samozřejmě nedodržují dopravní předpisy. Možná jsem jela ve městě, o kterém se nemluvilo, každopádně, dopravní předpisy jsou jim někdy opravdu dost na obtíž, ale to je tak nějak jejich problém.

Pokud mě předjíždějí na plné čáře, plně je chápu, protože jízdou za mnou by za volantem nejen zestárli, ale nejspíše i znova usnuli. Jedině, kdy se někdo odvážil na mě zatroubit bylo, když jsem byla předjížděná, ale to bylo spíše jen takové decentní upozornění, jako že jsou tu také a zrovna předjíždějí.

Dokonce na silničce mezi vesnicemi, kam jsem se sotva vešla sama, italský protijedoucí kamioňák, když viděl moje vytřeštěné oči a zděšený výraz galantně zastavil téměř v příkopu, abych mohla projet. Udivilo mě také, jak se obvykle poděkuje gestem ruky třeba za to, že se necpeme a necháme před sebe vjet jiné auto.

Jen kdyby ty vesnické silnice byly poněkud širší, hned by bylo veseleji.

Dnešní moje trasa je: 50 km