18.9.2017 Cividale del Fruli - Itálie

Včerejší den nám opět celý propršel a teploty spadly na krásných 9 °C, co víc si přát.

S ohledem na to, že je tak ošklivo a zaplatili jsme preventivně dálnici, tak nakonec jedeme kus po dálnici a Rakouskem opravdu jen podle plánu projíždíme. Vlastně ani nemáme chuť na nějaké courání po městech, které míjíme, protože pořád prší.

Jedním z nich je Klagenfurt a Graz – Štýrský Hradec. Řekla bych celkově nic moc, města jsme si alespoň napříč projeli, ale jak jsem se už poučila, je to opravdu jen a jen věc názoru na tu konkrétní zemi nebo jen oblast.  Stále mám poslední dobou na mysli moje veskrze příkré hodnocení Chorvatska. Tuto zemi jsem šmahem smetla ze stolu s tím, že tam bych už nikdy nejela. Opravdu, mám na Chorvatsko jen ty nejhorší vzpomínky, ale poctivě musím přiznat, že jsem tam byla před mnoha a mnoha lety jen na krátké, dost příšerné dovolené a teď se Zdendou a naším Flíčkem jsme projeli celé pevninské pobřeží od Černé Hory až po Slovinsko. Bohužel, taky nic moc zážitek, ale opět to byl poměrně krátký pobyt, jen 17 dnů. Pravdou je, že pokud bych měla poctivě tuto zemi za sebe, nebo za nás zhodnotit, museli bychom tam být mnohem, mnohem déle a museli bychom se asi více vracet do stejných míst a poznávat postupně místní lidi a jejich život.

Teď jsou v Chorvatsku už několikátý týden naši kolegové a doufám i přátelé Zdenda s Álou a nemůžou si pobyt vynachválit. Pan domácí má vinici a oni mezi výlety na kolech, koupáním a tak podobně, chodí pomáhat sklízet víno. Zkrátka, spřátelili se natolik, že se jim odtamtud vůbec nechce. Hlavně, mají šanci se od místních dozvědět spoustu podrobností o jejich životě a to je důležité. Mohou je pochopit mnohem lépe než my, kteří jsme jen projeli, nebo jsem tam jen na dvoutýdenní dovolené. Asi bych se tímto ráda omluvila za své nepromyšlené odsouzení Chorvatska jako takového. Trošku bych toto přirovnala k našemu básnění o Turecku. Mnoho lidí nahlíží na Turecko z patra, mnoho lidí by tam nejelo ani náhodou a my, po 5 měsících strávených v Turecku a procestování této země kolem dokola, tak my bychom se tam okamžitě vrátili a stále máme potřebu Turecko před ostatními hájit a vysvětlovat, že vše je jinak. Podobně na tom budou asi i kolegové, kteří se do Chorvatska vracejí rok co rok, kteří si tuto zemi zamilovali a rádi se sem vracejí.

Takže, trochu jsem si uklidila na stole a mohu pokračovat.

Dneska jsme přejeli už do Itálie a jsme rádi, že se nám to podařilo bez ztráty květinky. Jak by se řeklo ve staré Spartě „na štítě“, neboli se ctí.

Naštěstí pršelo a na dálnici bylo těch několik vážných míst opuštěno. Kousek před hranicemi odbočujeme už zase z dálnice a jedeme směrem na Udine a cíl dnešní cesty je Cividale del Friuli. Městečko Cividale je památka UNESCO a přesto, že je to poměrně významná památka tak docela obsáhlý průvodce od Lonely Planet nepovažuje za nutné se o tom zmínit.

Ovšem, než tam dojedeme stojí nám v cestě známá zastávka ve vesnici Resiutta a restaurace Al Buon Arrivo, kam se Zdenda těší jako malý kluk.

Když ještě jezdil kamionem, kousek odtud byla celnice, kde proclívali a na grilované kuře na rozmarýnu vždycky zajel. Celou zimu a jaro, když jsme byli v Itálii, tak jsem poslouchala zkazky o grilovaném kuřeti na hranicích a celou prozatímní cestu poslouchám, jak si tam to kuře dáme, protože konečně jedeme tím správným přechodem, Tarvisio.

Ani jsem se nevytasila s argumentem, že mám plnou lednici jídla, protože bude k obědu grilované kuře a basta. 

Větvičky rozmarýnu jsou uvnitř kuřete a celé je naložené v jakémsi úžasném láku a pomaličku grilované na tvrdém dřevě.

Je to opravdu lahůdka a plná restaurace je jasným důkazem, že restaurace je oblíbená a jídlo vynikající. Zbaštili jsme kuře a jedeme dál. Chvílemi prší, chvílemi se roztrhá obloha, ale jak pravila Windyty, změna snad přijde až ve čtvrtek. Faktem je, že se alespoň oteplilo a je příjemněji než v Rakousku. Hned u města Cividale del Friuli je parkovací místo pro bydlíky s vodou a odpadní jímkou. Mraky se honí, ale neprší, a tak jdeme na dlouhou procházku do historické části města.

Jen lituji, že nesvítí alespoň trošku sluníčko, protože městečko je překrásné a fotky budou tmavé. Staré uličky, krásné domky a úžasně čistá řeka Natisone, kde plavou pstruzi jako hovada, tak to řekl Zdenda.

Cividale založil v roce 50 př. n.l. Julius Cesar a kupodivu, šťastně přežilo spoustu ničivých zemětřesení, a ještě ničivějších válek. Několik maličkých náměstí a spousta prastarých kamenných domů. Je to paráda a nám se tady ohromně líbí. Všechno.

Procházíme se starobylými uličkami, okukujeme, kdo má co za okny a v oknech, obdivujeme upravené domy s okenicemi.

Zkrátka, opět jsme v té Itálii, jak si jí pamatujeme ze zimy a jara, jak jí máme rádi a jsme tady rádi.

Katedrála z 16. století je v rekonstrukci, ale máme možnost alespoň do části nahlédnout.

Jen se ještě zmíním o krásné, smaragdově zelené řece Natisone, kde, jak jsem se už zmínila je v proudu spousta ohromných pstruhů,

ale i most Ponte del Diavolo – Ďáblův most.

Výška je ohromná a most byl za první světové války zničen a znovu postaven. Podle legendy svrhl ďábel tento 22 m vysoký most do řeky a od té doby tady je.

Jsme ve městě až skoro do tmy, která už je poměrně brzo a opět začalo pršet. Stání pro bydlíky se s večerem pěkně zaplnilo a všichni stojíme pěkně v houfu.

Nezmínila jsem se, že voda je tady zdarma a odpadní jímka také. Jediné, co by mohlo někomu chybět je připojení na proud, ale my máme proudu tolik, že bychom ho mohli rozdávat.

Jako malý kluk. 

Abych nezapomněla, dneska jsem opět pekla a tentokrát, cestovní croissanty. Jak by řekl Zdenda čekuládové.

Myslím, že se docela povedly. Máme zase něco ke svačině do města nebo k čaji o páté.

Před námi je další krásné a starobylé město Ferrara. Tu si prohlédneme zcela určitě, jen doufám, že alespoň na pár hodin nebude pršet. Tak uvidíme.

Dnešní trasa je: 177 km

Včerejší trasa byla: 345 km