16.9.2017 Rust - A
Parkoviště pod klášterem v Melku je rozděleno a část je vyhrazena bydlíkům.
Musím Rakušany pochválit, zatím se setkáváme s hojností parkovacích míst pro nás a za poměrně slušné ceny. 100 l vody za 1 eur, 1 kW za euro parkovné 5 eur na 24 h. Drobná vada na kráse, už bychom se nevešli do houfu, ale celé parkoviště je velké a pohodlně se sem vejdou další obytky bez nutnosti hradit parkovné.
Klášter v Melku je velmi starý klášter a jak s údivem až u brány zjišťujeme, patří do rodiny památek UNESCO. Faktem je, že Rakouskem máme v plánu projet rychle a nijak valně se tu nezdržovat, a tak jsem si průvodce pro Rakousko ještě nepořizovala. Jinak nedám bez průvodce ani ránu, ale ani Wikipedie nepovažuje za nutné uvést, že klášter je zapsán na seznamu světového dědictví.
Asi pro to, že to všichni ví, tak proč to psát, nebo nás jednoduše nechce zahltit informacemi. My jsme jeli ke klášteru hlavně pro to, že se tu odehrává úžasný příběh knihy Jméno růže od Umberta Eca.
Klášter je velmi starý, a i příběh knihy je zasazen do 12 století. Klášter Melk (německy Stift Melk) je prapůvodní benediktinské opatství na skalnatém výběžku nad městem Melk. Nacházíme se v Dolním Rakousku jen asi 80 km západně od Vídně. Pod klášterem protéká řeka Dunaj, kde vlastně stojíme a podle Dunaje se alespoň kus vracíme zpět do Itálie.
O historii klášteru se rozepíšu více v kategorii UNESCO, ale tady jen krátce.
V roce 996 si markrabě Leopold I. z Babenberku za své sídlo vybral právě Melk, ale v roce 1089 další z rodu Babenberku své sídlo předal benediktinským mnichům z opatství Lambach. Mniši v témže roce na skalnatém výběžku založili nynější klášter. Ve 12. století zde byla založena klášterní škola a knihovna. Ve 13. století bylo románské opatství zničeno požárem a poté znovu postaveno už v gotickém duchu.
V klášteře vzniklo skriptorium, které se stalo jedním z hlavních míst, kde vznikaly středověké rukopisy. Pak už byl jen vpád Turků, kteří klášter dost poškodili a kupodivu dokonce unikl i velkým reformám císaře Josefa II. Jen díky tomu, že v klášteře byla škola a školství podporovala nejen Marie Terezie, ale i její syn.
Překrásný je kostel, kde se bohužel nesmí fotit a ostraha byla velmi přísná. Několik zaměstnanců kostela velmi ostražitě hlídá každý fotoaparát, který by se náhodou objevil v bojové pohotovosti. Dovolila jsem si sem použít ilustrační foto z internetu. Následovala další ohromná přestavba do dnešní barokní podoby.
Dneska pokračovala moje další lekce v řízení našeho broučka. Naše obě dvě navigace se proti mně spikly a vedly nás sice neskutečně krásnou krajinou, ale s příšerně úzkými silnicemi.
Stále kopírujeme tok Dunaje a úžasnou cyklistickou Poddunajsou stezku. Všude okolo nás jsou nádherné vinice a spousta cyklistů.
Cyklostezka je perfektně upravená, občas jsou i toalety a samozřejmě je po cestě množství stánků, restaurací a bister. Nejenže se dá krásně cestou naobědvat nebo nasvačit, ale jak jsme viděli, tak se už tady všude prodává burčák a hroznové víno.
Vinice jsou ještě plné hroznů, které čekají na sběr. Ale i tady se asi krade úroda, protože na spoustě vinic jsou vidět hlídači v autech nebo jen ostraha která obchází vinici. Určitě to není kvůli cyklistům.
Ti projedou a jedou dál, ale asi se tu hodně krade v noci. Nevím, ale tak nějak si myslím, že nájezdy nočních sběračů jsou tu asi obvyklé. V dálce se už rýsují Alpy, ale pořád jsme ještě hodně daleko.
Dnešní trasa je: 184 km
