18.10.2017 Barletta - Itálie

Je za námi snad nejhorší noc našeho italského putování. Celou noc jsme vybíjeli komáry. Nějakým záhadným způsobem se nám do auta dostalo několik komárů a celou noc jsme kvůli nim nespali a snažili se je najít a zahubit.

Nejhorší bylo, že když jsme jednoho objevili, uspořádali hon a společnými silami zahubili, někde se ukrýval další čekající jedinec, až se mu uvolní místo, nebo až se kolega dostatečně nasytí. V okamžiku, kde jsme upadli do spánku, tak se přihlásil ke slovu a ihned jsme byli zoufale pobodaný. Takhle jsme s nimi bojovali celou noc, a ještě ráno jsem zabila tři potvory kousavý. Ráno jsem v příšerném stavu a sotva koukám. Zdenda je na tom o málo lépe, ale taky nic moc.

A ještě nám dneska skončil internet. Margherita je maličké městečko, ale náš operátor tu určitě bude někde mít zastoupení. Podařilo se a máme dokoupeno 20 GB za 9 eur na měsíc. Paráda. Dneska jedeme jen kousíček do městečka Barletta. Bohužel, parkování není nic moc, ale s tím jsme počítali. Chceme se odpoledne podívat do starého města, protože tu mají jednak další hrad hvězdicového tvaru, pak ohromnou sochu římského válečníka, největší bronzovou sochu v Itálii, a tak vůbec. Staré město je malé a mohlo by být zajímavé. Hlavně, jakmile jsme přijeli a naobědvali se, okamžitě jsme se skáceli do postele a spali.

Stojíme klasicky na molu, ale je tu ohromný nepořádek, pod námi na břehu moře, vedle nás na molu a zkrátka, je to tady jeden binec a Zdenda by rád někam přejel. Máme ještě jedno možné místo hned za městem, ale mám obavy, že to tam nebude lepší, možná ještě horší.

Colossus, pětimetrová římská socha a jedná se o největší dochovanou římskou bronzovou sochu na světě. Tak, mezi námi, nevím, jak by se taková socha dostala ve své době třeba do Austrálie, nebo někam na jih Afriky, když už se mluví o světě. Každopádně je to uloupená socha Benátčany, když se jim jako zázrakem podařilo dobít a vydrancovat Konstantinopoli.

Mluvíme o roce 1203, ale loď se sochou ztroskotala a potopila se blízko apulijských břehů. Dlouho se nikdo sochy ani nedotkl, z pověrčivosti, ale nakonec byla socha vztyčena, a hlavně doplněna o chybějící části těla, ruce a nohy, a postavena v centru Barletty.

Pak, jen tak tak unikla přetavení na zvon, ale nakonec tu stojí dodnes.

Kousek dál je katedrála z 12. století, ale dneska je zavřená, takže si jí můžeme prohlédnout jen z venku. Nicméně, staré město je takové trochu jiné, než jsme zvyklý, ale i tak je stále na co koukat.

Překrásný dům, který je určitě jen o jedné místnosti, ale balkonky má elegantní.

Pak už je tu jen hrad, který má velmi podobný půdorys jako jsme viděli v Manfredonii včera dopoledne. Také je hned u moře a dříve dokonce bylo moře kolem celého hradu.

Tady je vidět i veliký rozdíl, a to v čistotě a pořádku. V parku, který patří k hradu je hlídač, který má asi na starost pořádek a taky park je úžasně čistý,

nikde se nic nepovaluje a konečně zástup odpadkových košů, kterých je všude spousta, našlo uplatnění.

Hrad patří k největším hradům v Itálii a postavili ho v roce 1233 Normané. Pak byl přestavěn Fridrichem II., který odtud zahájil třetí křížovou výpravu.

Do hradu je bohužel vstupné 10 eur, a to se nám moc platit nechce. Mysleli jsme, že bude hrazené vstupné jen do místního muzea, ale není. Takže se na něj podíváme jen z venku.

Jinak, Barletta není nijak zajímavé město. Pobřeží lemují průmyslová mola se spoustou nákladových jeřábů a různých cisteren. Nic moc. Pak je velký kus písčitého pobřeží věnován klasicky barům a v létě tu bude množství slunečníků, no a území které nepatří nikomu je pro změnu plné všeho, co moře vyplavilo zpět. Zkrátka, docela slušný nepořádek, který buď čeká na další bouři, aby se množství pet lahví, bedýnek a všeho možné odplavilo někam dál, někam jinam, nebo to tu zůstane a bude se dál a dál vršit. Je to škoda, protože moře je nádherně čisté.

My jdeme zpět domů, a nakonec na molu zůstáváme. Večer budu zase péct, a to pro změnu kynuté jablečné šátečky, samozřejmě oříšky a rozinky nechybí. Uvidíme, jak dopadnou. Ovocný koláč jsme už dojedli včera a když jdeme na potulku do města, nebo jen k čaji o páté rádi si dáme kousek koláčku nebo buchtičky. Tím, že vůbec nekupuji žádné sladkosti, čokolády, sušenky a podobně, tak pečené moučníky jsou vlastně jediné. I tak si dáme jen jeden, dva kousky a remosku buchet nebo koláče máme na 5–6 dnů a taky nepeču pořád, i když to občas tak vypadá.

Dnešní trasa je: 15 km