16.10.2017 Manfredonia - Itálie

Ráno odjíždíme z velmi příjemného místa, ale moc se nám nechce. Je opět nádherný den, nikdo nás nevyhazuje, dokonce jsme objevili sprchu a policie, která tu občas zakrouží už na nás přátelsky zamává, tak proč odjíždět.

Jídla máme dost, vody skoro plnou nádrž, Zdenda si hraje u moře a chytá akvarijní rybičky a já si vedle něj na dece čtu a bavím se. Včera jsem si dokonce nastěhovala krabičku červů do lednice. Dostal totiž od kolegy rybáře moučné červy jako návnadu a já si dobře vzpomínám, že jsme je měli doma v lednici ve skleněná flašce od matesů, takovou s tím umělohmotným víčkem. Tatínek byl velký rybář. Takže červi jsou nachystané v lednici a určitě na ně Zdenda chytne makrely, lososy, tuňáky, úhoře a možná i žraloka, ale toho raději ne, ten by se mi do lednice nevešel. Jenže, takto bychom se na tu Sicílii do Vánoc nedostali.

To bílé nic, vzadu na kopci, je cíl. 

Takže odjíždíme a vysoko nad námi je jedno z nejvýznamnějších posvátných míst Itálie, a to Monte Sant Angelo. Cesta nahoru je dost hrozná a nechávám na veliteli vozu, jestli tam pojedeme nebo ne. Nemá cenu, abychom projeli půlku nádrže a zničili brzdové destičky.

Do takového rozhodování se už nemontuji, to je vysloveně na Zdendovi, aby zvážil, jestli cestu podnikneme. V navigaci to vypadá dost děsivě, ale nakonec jedeme.

Na horu s městem a svatyní zapsanou v seznamu UNESCO jsou vlastně dvě hlavnější silnice, ale nám se od počátku zdála silnice mezi Mattinatou a Manfredonií tak nějak schůdnější. Zajímavý úkaz. Když jsme dole u moře, tak je celý vršek zahalen jakoby v mlze, v oparu a jak vystoupáme výš, zahalený v mlze je celé pobřeží a vršek je naopak krásně prosluněný a čistý.

Ohromné stoupání na kopec s městem, které sice není až tak vysoké, ale strašně příkré.

Nikde jsme si nemuseli najíždět anebo se nějak krkolomně vyhýbat protijedoucím, to je pravda, ale faktem je, že velitel vozu je hodně zkušený, a tak to byl spíše parádní zážitek.

Cedule nás vede na parkoviště pro autobusy a bydlíky, které i v době mimo sezonu je placené a u dvou vjezdů na něj jsou výběrčí.

Cena je 8 eur a když váháme, tak slevili na 5 eur jako za osobáky. Málem bych vyměkla, protože najít tady pro nás parkování bude asi hodně složité, ale Zdenda rozhodl a jedeme jen kousek stranou, kde máme příjemné místo bez zákazů.

Vejdeme se a to je skvělé. Městečko MSA je úžasné, už když sem přijíždíme. Samozřejmě pro všechny je lákadlem jeskyně, kde se údajně biskupovi ze Siponta zjevil archanděl Gabriel.

Ponechal tu údajně svůj šarlatový plášť s tím, že se jeskyně už nemusí světit, protože to už udělal sám.

Toto se mělo odehrát v roce 490 a od té doby je to poutní místo, které bylo po celé tehdejší Evropě velmi známe. Několik králů si sem udělalo výlet, aby se modlili za všechno možné.

Asi nejznámějším byl římský císař Ota III v roce 999, který se modlil, aby se nevyplnilo proroctví o konci světa v roce tisíc. A jelikož se proroctví nevyplnilo, čehož jsme důkazem i my, tak sláva jeskyně ohromně vzrostla a dodnes se tu konají veliké poutě věřících.

Vchod do samotné jeskyně tvoří ohromné bronzové dveře odlité v roce 1076 v Konstantinopoli.

Jdeme poměrně hluboko do podzemí perfektně zrekonstruovanými schody a chodbou, která je jen uměle osvětlená.

Pak nás náhle překvapí zakryté, zasklené jakoby maličké náměstíčko mezi přilepenými domy ke skále a s ochozy a opět vstoupíme do podzemí.

To už je před námi nádherný kamenný oltář a slavná jeskyně.

Samozřejmě se tu nesmí fotit a mnich, který hlídá by se mohl uběhat. Všichni se snaží vyfotit alespoň nějaký obrázek, ale je tahy hodně ponuro a bez blesku se málokdo chytá.

Je to vidět na zklamaných obličejích, ale použít blesk si nikdo nedovolí. Samozřejmě jsem se vynasnažila a porušila opět veškeré předpisy a fotila jako o život.

Zdenda mě dělal zeď, a tak se aspoň něco podařilo. Musím opět zmínit a pochválit aparát, který používám.

Při tak špatném světle se mi myslím podařily velmi slušné fotky. Celý prostor osvětluje jen pár lamp, ale náš Olympus pracuje skvěle.

No a jdeme ven a ještě se couráme po starém městě. Až na vrcholu je pevnost, hrad. Samozřejmě, vše je na pětníku a projděné to máme celé za dvě hodinky.

Ještě se jen zmíním, že se tu všude prodává místní specialita. Jsou to dvě oplatky hostie plněné mandlemi, oříčky anebo fíky.

Oplatky jsou přilepené jakoby k sobě a prodávají se úplně všude v plastových krabičkách. Ovšem co nás uchvátilo je oprava střechy místními borci.

Tady mají střechy velmi zajímavě řešené. Žádná izolace, ale na střeše je navršená vrstva hlíny a tašky jsou velmi jednoduše jen na sebe a přes sebe naskládané.

Protože nejsou nijak pojené, nijak přibyté, nijak připevněné ke střeše jako takové, tak je všichni přidržují kameny. Váha střechy musí být ohromná.

Snad jen díky tomu, že domečky jsou maličké a většinu z nich odhadujeme na maximálně dvě místnosti sakum pikum komplet se vším, tak se střechy neprohýbají a žádná není propadlá, ale opravdu, je to velmi zajímavé.

Jedeme dolů k pobřeží stejnou cestou a opět je to parádní zážitek. Zdenda je zkušený a cestu tam i zpět jsme zvládli bez ztráty květinky. Opět je vršek kopce v oparu a pobřeží je krásně jasné.

Pozdě odpoledne dojíždíme do většího městečka Manfredonia, kde jsme našli po dlouhé době Euro Spin a já si konečně mohu nakoupit za rozumnou cenu chybějící potraviny. Raději bychom měli Lidl, protože ES je drahý na zelenin

u a ovoce, ale první Lidl bude až v Bari. Je to dobrá zkušenost. Pokud je v plánu šetřit na cestě každou korunku, pak je dobré se dopředu podívat na mapku prodejen Lidl a podle toho si udělat zásobičky a nekupovat potraviny dvakrát i třikrát dražší v malých prodejnách.

Parkujeme kousek od jediné kloudné památky, místního hradu přímo u moře. Jsme na nábřeží, kde je pohodlné parkování pro všechny, kdo sem přijedou včas. Teď, už po sezoně, to není problém, ale v létě podle fotek je tu narváno.

Krásný den se s námi loučí nádherným západem slunce. To jsou samé superlativy, že ano.  

Dnešní trasa je: 53 km