17.12.2017 Cefalú - Sicílie

Stojíme na kraji starého města Cefalú v klidu. Nikdo nás nevyhání.

Pravda je, že stojíme v modré zóně, tedy, kde se platí, ale všechny automaty na parkovací lístky jsou vypnuté.

Ráno bouřilo a přehnalo se několik dešťů, ale jak to vypadá, za námi už je modrá obloha a když ještě chvilku počkáme, jdeme na velký výlet za sluníčka.

Slušně se ochladilo, ale na výstup na La Rocca, je to ideální počasí. Od mořské strany je to skutečně rozeklaný štít, který hrozivě ční nad starým městem.

Z ostatních stran je to stupňovitý kolec, takový nic moc, ale z té jedné strany je úchvatný. Na kopci jsou tři úrovně ochranných hradeb a na úplné špici, rozpadlý chrám bohyně Diany ze 4 století.

My jsme šli na vrchol cestou od města, ale dá se tam také vystoupat méně příkrou, ale delší cestou jakoby zezadu. A zase schody a schody a schody. Stoupáme do oblak a před totálním kolapsem z vyčerpání nás zachránila zavřená brána na poslední úsek.

Bohužel, bohudík, v zimním období se tu nepremává a je zavřeno. Samozřejmě, u brány je automatická pokladna se vstupným 6 eur. Pobavilo mě, že ve městě jsou automaty na placení mimo provoz, ale tady je platidlo plně funkční i když po pár metrech je brána zavřená na mohutný řetěz a kilový visací zámek. I když jsme se nedostali až na vrcholek, stejně je odtud parádní výhled na Cefalú pod námi.

Jdeme dolů a vracíme se k domovu starými uličkami. Je krásná, slunečná neděle.

Katedrála je pro změnu otevřená na nedělní polední bohoslužbu, a tak si alespoň mohu vyfotit interiér za světla.

Není ho sice moc, myslím toho světla, ale je mnohem lepší než včerejších pár světlometů, které sice vnitřní prostor osvítili, ale nijak přehnaně.

Bohužel, ukázalo se, že někdy, občas, je lepší stát osamoceně, protože, tam kde se snese jedno obytné auto, dvě už je moc. My stáli v poklidu už druhý den vedle dlouhé pobřežní   promenády a přesto, že několikrát projela policie, vše bylo v pořádku. Bohužel, pozdě odpoledne si za nás stoupl kolega z Francie a je to špatně. Kolega je starší pán, sám a zcela evidentně se mu také nechce platit 15 eur za veliké parkoviště. Dvě obytky se už místní policii nelíbí a my jsme velmi slušně požádáni, abychom jeli pryč, protože tady stát nesmíme. Je to zajímavé. Nikde není žádný zákaz, stojíme na parkovišti, které je sice zpoplatněno, ale platební automaty jsou už mimo provoz. Parkovací stání podél pobřežní promenády je okolo dvou kilometrů a téměř prázdné. Přesto, dva bydlíci už vadí, protože kde stojí dva, do rána mohou stát čtyři a zkrátka, tady mají parkovat auta a bydlíci ať si jedou jinam. Nejlépe na placené stání, kde je pro ně místa habaděj.

Odjíždíme do přístavu a pan kolega jede za námi. Asi tuší, že máme eso v rukávu v podobě přístaviště, kde skutečně v pohodě stojíme a nikomu nepřekážíme a nevadíme.

Večer Zdenda nahodil centrálu a já se pouštím do pečení. Nejdříve bude pizza a pak kynuté sladké loupáky sypané mákem.

Ovšem, dneska jsem se překonala. Pizza se moc povedla a těsto bylo výborné. Na rozválené vykynuté těsto nandám základovou omáčku z drcených rajčat postupně vrším spoustu dobrot.

Nakrájené olivy, pikslu tuňáka, nakládané žampiony, nakrájená rajčata a kus papriky, a to vše poházené kusy sýra. Protože moc neumím používat speciální koření, tak vrstvu drcených rajčat posypu oreganem, pak další bazalkou a tymiánem.

Zkrátka, od všeho něco a kupodivu se to spolu moc nehádá. Výsledek jsme k večeři slupli jako malinu.

Kynuté sladké loupáky jsem vylepšila ořechovou – rozinkovou náplní. 

Rozsekané ořechy s rozinkami naložím do mléka, to pak vymačkám a plním tím rohlíčky. Je to drobná změna.  Mák na posypání si vezu z domova. V Itálii se mák skoro nedá koupit.

Vloni v zimě jsem ho dlouho marně sháněla, a nakonec jsem ho objevila v poměrně drahém obchodě, kde malá sklenička, jako je s kořením, stála 4 eur. Tak jsem si ho raději koupila doma. To je jedna z mála věcí, které si sebou vezu z domova.