23.11.2017 Rocella Jonica - Itálie

Dnešní den byl veskrze úspěšný.

Hned na okraji Catanzara je velký InterCoop, kde měli v akci velká krůtí stehna.  Pokud někdo bude putovat po Itálii déle než jen na dovolenou, tak doporučuji nechat si udělat slevovou kartu pro síť prodejen Coop. Je to velmi jednoduchá akce i bez znalosti italštiny. U vstupu do prodejny jsou letáky a když paní u přepážky ukážeme z letáku kartičku, bude vědět, že jí chceme také.

My potřebujeme akorát průkaz totožnosti a na počkání nám kartu vydají. Pak je v ohromné prodejně, velikosti Globus, spousta potravin v akci právě na tuto slevovou kartu a někdy jsou slevy opravdu zajímavé.

Dneska byla akce na celá krůtí stehna, která i bez akční ceny jsou mnohdy levnější než kuřecí stehna nebo celá kuřata. Kilo vyjde okolo 3 eur, což je vynikající. Já stehno doma rozbourám a rozdělím zhruba na půlkilové kusy a dám do mrazáku.

Kosti mi Zdenda přesekne a i s šlachami a kousky masa dám na polévku. Dneska jsme koupili menší, skoro tříkilové stehno.

Jak pokračujeme na jih, poněkud se nám změnilo pobřeží.

Ustoupily rozeklané a divoké útesy a nahradily je ohromné nádherné písčité nebo kamínkové pláže. Tím, jak se dostáváme dál od hlavních letovisek, přibývá i parkovacích ploch na stání na divoko pár metrů od moře. Poněkud se nám vytrácejí zákazy a příkazy co smíme a nesmíme. Je vidět mnoho parkovišť, kde se v létě stojí, jak je každému libo.

Zajeli jsme si od naší hlavní silnice na několik takových míst a musím si jen povzdychnout. Škoda, že tu nejsme o dva měsíce dříve, nebo alespoň o měsíc. Dneska je sice skoro 25 °C, ale moře je hodně chladné a na příjemné vykoupání to už opravdu není.

Zajeli jsme i na jedno místo značené jako stání pro Camper, ale opět jsme se stali objeviteli slepých uliček.

Po příšerné cestě jsme se podél směrovek dostali k jakémusi uzavřenému opuštěnému skladu.

Naštěstí jsme couvali jen kousek a šlo se otočit. Takže, ne všem směrovkám lze bezvýhradně důvěřovat. Možná ten Area Camper tam někde byl, ale my ho nenašli.

To mě připomíná jinou kouzelnou slepou uličku. Před tuším dvěma dny jsme takto jeli také na pláž, kde měla být strážní věž a silnice najednou skončila a pokračovala schody.

Navigace hlásala sice bílou silnici, ale ta skutečně dál nepokračovala. Docela nás to pobavilo. My jsme totiž až do poslední chvíle nevěřili, že cesta pro nás dál nevede.

Teda pro nás ano, ale ne pro auto. Jak vymetáme postranní silnice, tak se občas stane, že silnice uhne do pravého úhlu, za roh a pokračuje dál.

Tady nikam neuhnula, tady jednoduše už nebyla.

Při jednom takovém průzkumu pláží a odlehlých míst jsme objevili po obou stranách ohromný sad pomerančovníků a mandarinek.

Sady jsou tady většinou oplocené a někde mají za plotem i volně pobíhající ohromné psi, ale tady je veliké parkoviště, kousek je pláž a sady, které jsou přístupné. Někde v sadech dělají i to, že první řady jsou vysázené městskými odrůdami, které nejsou k jídlu.

S tím jsme se už setkali v Řecku a než si natrháme něco málo domů, vždy je dobré první plody ochutnat. Tady je také běžné, že ve velkých sadech mají několik postupně dozrávajících odrůd.

Je to z důvodu postupné sklizně. Problém je, že jakmile citrusy dozrají, spadnou na zem a už je nikdo nevykoupí. Průšvih je, když se do téměř dozrálého sadu opře silný vítr. To je pak země pokrytá pomeranči a celá celoroční práce je v háji.

Samozřejmě při trhání jsme opatrný, neexistuje ulomit větev nebo rvát vysloveně nezralé plody. Natrháme si jen tolik, kolik v historicky krátké době sníme, abychom zbytečně nemrhali a nic nevyhodili. Byla by to škoda. Pravdou je, že se k možnosti natrhat si pár pomerančů dostaneme strašně málo.

Jednak jsme hrozně velký a odevšad vidět, druhak bychom si nedovolili otrhat někomu úrodu z pár stromků a pak, když je už sezona v plném proudu, dají se pomeranče a mandarinky koupit u silnice od pěstitelů za velmi rozumné peníze. Na druhou stranu, co si budeme povídat.

Poctivě uloupené pomeranče jsou samozřejmě nejsladší, nejlahodnější, nejdobřejší, nejchutnější, nejšťavnatější a vůbec. V sadu je úroda bohatá a větve se jen prohýbají pod plody. Mandarinky se taky povedly. Měli jsme kliku, že jsme padli na ohromný sad, kde už pomalu ovoce dozrává a je těsně před sklizní.

Dojíždíme do městečka Rocella Jonica, kde stojíme opět na konci pěší zóny pár metrů od moře. Drobnou vadou na kráse je, že nad námi je železnice, která se zdála opuštěná. Tak opuštěná není, ale vypadá to, že není ani nijak frekventovaná. Za celý večer projel jen jeden vlak, tak doufáme, že si drážní frekvenci nebudou vynahrazovat v noci. Uvidíme, ale oba dva máme tak silný spánek, že i kdyby v noci nějaké vlaky projely, my to stejně nebudeme vědět.

Zítra bychom už měli po poledni dojet naše kolegy Evu a Standu. Podle toho, jak jsme se dívali na Google, stojí na příjemném místě s velkým pítkem a my se tam asi, možná, pár dnů zdržíme. Potřebuji už zase něco málo přeprat, a tak bych aspoň využila krásné dny, které jsou ještě podle předpovědi před námi. Na začátku příštího týdne se má už zase počasí pokazit, ale to už se budeme přesouvat do Villa San Giovanni odkud bychom se měli plavit do Messiny na Sicílii. Což jak říká velitel vozu by mělo být okolo 4.12.2017.

Dnešní trasa je: 101 km