4.11.2017 Gallipoli - Itálie
Po ránu využíváme blízkosti pítek a Zdenda se vrhl na očistu našeho vodovodního systému a nádrže.
Senkrovna je čisťounká, celonoční kůra kyseliny citronové jí prospěla, a ještě je na řadě nádrž na pitnou vodu a odpadní nádrže.
Vše vypustit, vyčistit, a znovu napustit. Trochu jsme se po ránu zdrželi, ale je to nutné. Pokud jsme na cestě déle, vyplatí se věnovat pozornost vodě a čistotě nádrží.
Dalším zajímavým městem před námi je starověké město Gallipoli na ostrově, který je spojený s pevninou mostem. Ovšem zaparkovat v nějaké kloudné vzdálenosti od historického města nelze. Poměrně daleko je první nehrazené parkoviště, ale i tady jsou v létě platební automaty, které už jsou odvezené.
V celém širším okruhu města je buď modrá hrazená zóna s funkčními automaty, nebo blíže k centru je totální zákaz vjezdu bydlíkům, karavanům a autobusům.
Po obědě jdeme na velkou poznávací cestu do starého města Gallipoli. Hned před mostem, který spojuje ostrov s novým městem je řecká fontána ze 16. století.
Basreliéfy s mytologickými postavami údajně vypovídají příběh o incestu a bestialitě. Sochy jsou už tak zvětralé, že podle mne mohou vypovídat cokoliv, ale budeme věřit, že to tak je.
Most a hned pod mostem rybí trh. Tak ten je cítit už z velké dálky a moje nezapomenutelné dobrodružství s chobotnicí mě nutí jen hluboce zadržet dech a snažit se rychle projít na bezpečnější území. Jíst syrovou chobotnici se nevyplácí a i když mi rybáři tvrdili, že je to delikatesa, tak jsem si jí měla odpustit. Holt, za zvědavost se platí.
Vchod do města střeží veliký mohutný hrad a my jdeme po celých jeho hradbách kolem dokola. Je to úžasná procházka a ještě hezčí podívaná.
Tím, jak je staré město maličké, je to nejlepší volba a pak, když už jsme celé hradby obešly, vnoříme se do nějaké uličky a kličkujeme labyrintem starých domů, malých paláců a spoustou kostelíků.
Hlavní kostel je barokní katedrála sv. Agáty. Opět tu máme bláznivou fasádu od mistra Zimbaliho, se kterým jsme se setkali na slavné fasádě baziliky Santa Croce v Lecce.
Tady je fasáda mnohem střízlivější, ale i tak je skvostná. Jedinou chybou je, že okolní domy jsou tak těsně, blízko postavené, že se nedá průčelí kloudně vyfotit. Tak ho máme nadvakrát.
V Lecce se historikové domnívají, že tým kameníků včetně Zimbaleho museli být buď totálně ovínění nebo trpěli halucinací, tady je už fasáda mnohem jednodušší.
Uličky jsou tady zase trošku jiné než v podobně malých městečkách. Jsou více stísněné a mnohem vyšší, než jsme zvyklý. To způsobuje, že v uličkách je hodně stínu, nejsou tak prosluněné a samozřejmě chybí i spousta zeleně.
Ovšem i tady jsou velmi výkonné pradlenky. Je sobota a všude vlaje prádlo. Nikomu nevadí, že okolo stojanu chodí turisti, místní a jezdí mopedy.
Zkrátka, tady to nechává všechny klidnými. Jediné, co je strašně rušivé jsou klimatizace zavěšené na domech. Vyfotit uličku, nebo alespoň její kousek aniž by na zdi vysela příšerná bedna od klimatizace je unikum.
Spousta restaurací se má čile k světu a všude někdo sedí na pozdním sobotním obědě. Myslím, že tady si nemohou na nezájem stěžovat a téměř všechno to jsou místní lidé.
Celé velké rodiny sedí kolem stolů jedí a baví se. Ohromně se nám to líbí. Skoro čtyři hodiny jsme strávili průzkumem starého města a cestou zpět a jsme totálně vyřízený.
Z velkého parkoviště u hřbitova jsme přejeli nejdříve na konec města, kde měl Zdenda původní vytipované místo, ale bylo mnohem dál do centra, než jsme stáli. Opět se skvěle strefil a je to opravdu krásné místo, kde by se dalo stát beztrestně i v létě. Sice trochu krkolomný vlez do moře, ale spousta prostoru.
Jenže, docela začalo foukat a na zítřek je předpověď velmi slibná. Plánujeme se tu jeden den zdržet, věnovat se slunění a výletu podél pobřeží pro změnu na druhou stranu. Jenže, tady bychom byli pěkně vyfoukaný a objevili jsme pěkné parkoviště u strážní věže na opačném konci města.
Padlo rozhodnutí, že se tam k večeru přemístíme. Na parkovišti jsme zabrali výklenek, který je jako stvořený přesně pro nás.
Dnešní trasa je: 29 km
