25.1.2017 Oasi di Ca Mello - Itálie

Včera jsme se přesunuli zase kousek dál. Stále se pohybujeme v deltě řeky Po.

Ocitli jsme se vlastně na ostrově, kdy se dvě ramena oddělily od hlavního toku a vytvořili jednak velký ostrov Maiden a hlavně ohromnou zátoku Skardovari.

Jedeme vlastně po hrázi, respektive po vlnolamu a pozorujeme místní rybáře, jak tvrdě pracují na vyhlášené lahůdce, Skardovarské mušle a Polesinské škeble.

Jedná se o to, že zátoka je ideální k chovu mušlí a škeblí a představuje obživu pro téměř všechny místní obyvatele.  Spousta rybáren je jen na dřevěných pilotech a docela je tu živo.

Je nádherný den a rybáři se snaží uživit. Je to tvrdá dřina. V zátoce na dřevěných pilotech mají zavěšené drátěné koše a v nich násadu, která si tam hoví a roste. Dívali jsme se, jak po pás v bahně a v ledové vodě kontrolují a pečují o ty svoje škebličky.

Tradiční Italská pochoutka je velmi ceněná. My teda mušle a škeble moc nemusíme, krevetky, to je jiná písnička, ale jak jsem koukala v obchodech, hodně Italek černé mušle kupuje. Mnohem dražší jsou bílo hnědé škeble, nevím, jak se jmenují, ale jíst je stejně nebudeme a znalci jsou v obraze.

Parkujeme u velkého parku, u chráněné rezervace, o kterou je dokonce pečováno i pod záštitou UNESCO.  Chráněný park je vlastně jeden veliký mokřad, kde je několik naučných stezek.

Veliké tabule hlásají, kdo vše tady žije a koho můžeme potkat. Bohužel, jsme tady v době hlubokého spánku jak rostlin, tak zvířat.

Jediné co jsme zahlédli je veliký hlodavec, kterých je tu nepočítaně.

Včera jsme byli projít jednu půlku parku a dneska po 4 hodinové túře jsme prošli druhou půlku. Je zajímavé, že se tu po vysekané cestě nesmí jezdit na kolech.  

 

Je tu v okolí několik cyklostezek, ale sem kola nesmí. Je nádherný den. Parkujeme u správy oblasti, kde samozřejmě nikdo není. Škoda. Jsme tady těžce osamocený a nikde nikdo. Za budovou jsme objevili vodovod, sice bez kohoutu, ale funkční. To, že chybí kohout nevadí, žádný problém, kombinačky skvěle kohout nahradí. Bohužel, už mám vypráno, tady by to praní bylo mnohem lepší, ale netušili jsme, jaké to tu bude a hlavně, že je tu funkční vodovod, je docela štěstí.

Prakticky všechna pítka a kohouty s vodou jsou, teď v zimě zavřené, takže jsme odkázaný jen na benzínky a pak na takovéto náhody. Ale pravdou je, že si musíme poradit, teda spíše Zdenda. Zásadou je, kamkoliv přijedeme, ihned obhlížíme terén, kde bychom mohli získat, natankovat čerstvou vodu.  To mě také připomíná, že až se vrátíme, musíme dokoupit další stříbro do nádrže.  Vše si zapisuji do diáře, protože nemáme šanci si vše pamatovat a pak při návratu a dalším odjezdu bychom polovinu věcí zapomněli.

V rezervaci je několik příjemných stanovišť pro pozorování ptáků.

I takováto parádní bouda, kde je patro s průzory. Kupodivu, žádný vandalismus. Vše je v pohodě a neponičené.

Dokonce i budova, kde stojíme, a několik venkovních sezení je v naprostém pořádku. Nikde nikdo není a přesto, je to tu netknuté, nezdevastované.

Celá oblast ostrova Maiden byla v roce 1966 ošklivě zaplavená, a jak jsem pochopila, bylo tu vlastně vše zničené. Kousek od nás, asi dva kilometry, je velká restaurace na krásném místě, kde je památník na tuto záplavu.

Velmi silná mořská bouře překonala chatrný původní val a dostala se do nížiny. Zaplavila jak pole, tak město Skardavari a přístav Tolle. Ohromné škody na majetku, ztráta lidských životů a zničená pole jsou stále v myslích místních lidí.

Rybáři přišli o celou svojí obživu, lodě, násady a samozřejmě o své rybářské domky, kde zpracovávají svojí produkci. Vše bylo zničené. Nově vybudovaná ohromná hráz proti vlnám se stále buduje a zpevňuje.  

Ještě za zmínku stojí, že na polích se tu pěstuje velmi žádaná rýže ve třech druzích.

Rýže z oblasti Maiden jde všechna na vývoz. Její kvalita jí zařadila mezi nejžádanější druhy rýže. 

Docela jsem zvědavá, jestli budeme mít štěstí a někde v prodejně objevíme tuto rýži a kolik bude stát. Měla by být hodně drahá.

Dneska je opět nádherný den a po čtyřhodinové túře jsme rádi, že už jsme zpět, doma. Zdenda ještě vytáhnul na chvíli droníka, aby mu taky po čase provětral křídla.

Já jsem se po čase pustila do úklidu své půlky garáže. Potřebovala jsem už přerovnat skříň a vše vytřít a uklidit.

Večer bude Zdenda dronovi dobíjet baterky a já při té příležitosti podniknu další pokus s loupenďákami. Dokoupila jsem vanilkový cukr, ale stále nemám mák. Objevila jsem ho v prodejně, ale dávat za maličkou skleničku, jak se v nich prodává koření, 2,95 Eur se mi zrovna nechtělo.

To mě připadá hrozně moc.  Vanilkový cukr byl za rozumnou cenu, ale troška máku pomalu za stovku, to je hodně. Když to tak vezmu, tak bych to množství dala tak na jednu várku loupenďáků. Takže je máme opět jen posypaný krystalovým cukrem a budou také dobré.

Myslím, že se mi dneska už povedly trochu více. Posledně to nebyla žádná sláva.

No, a když už je centrála v chodu, k večeři máme opět pizzu. Tak nějak nám zachutnala, zkrátka, jsme v Itálii a k té pizza patří. Že ano.

Zítra asi, možná odjedeme. Ještě jsme se nedohodli, velitel vozu nezavelel a tak se nechám překvapit. Plynu máme dost, jídla plnou lednici a vody, kolik potřebujeme. Máme zatím dost času, a pokud bude hezky, není důvod tu ještě jeden den nezůstat.

 Včerejší trasa byla 16 km