15.1.2017 Chioggia - Itálie
Jedeme směr malé Benátky, Chioggia. Je to prastaré středověké městečko, které nás zajímá. Máme vodu, máme plyn a to je důležité.
Teď už můžeme být na místě zase několik dnů. Do rána opět pěkně mrzlo. Spali jsme na parkovišti u restaurace a samoobslužné benzínky. Klid a pohoda. Pravdou je, že my máme tak silný spánek, že kdyby nás ukradli i s autem, tak nic nevíme. Před vánoci jsme stáli na parkovišti u benzínky, tuším, že to bylo ještě v Chorvatsku, a přestože jsme se zeptali, jestli tam stát můžeme, tak pozdě večer přišel majitel a chtěl nás zkasírovat za to, že tam stojíme. Já už jsem spala a Zdenda poodjel o kousek dál, kde bylo velké volné parkoviště. Ráno koukám, že jsme jinde, než jsme byli večer. Vůbec jsem nevěděla, že jsme odjeli a Zdenda je na tom úplně stejně.
Hlavní je, že teď jsme maximálně zabezpečený. Přední dveře máme zajištěné napevno a těmi nám dovnitř nikdo nemůže vlézt. Vchodové dveře máme na noc zabezpečené na závoru a tam jsme už také v klidu. V oknech máme mříže, takže se nemůže nic stát ani odtud. Faktem je, že kdyby se k nám v noci někdo vloupával, stejně bychom to nejspíš nevěděli a spali dál tvrdým spánkem. Tady je na místě rčení „ sladká nevědomost“.
Městečko Cioggia je mnohými nazývána malé Benátky kvůli své historické zástavbě v centru města, která se podobá té benátské.
Údajně je to kouzelné rybářské městečko s bohatou historií, propletené kanály a mosty. Zítra, jestli bude jen trochu kloudné počasí, půjdeme na celodenní výlet za historií.
Teď stojíme poněkud daleko v novém, mnohem mladším městě a staré město máme přes dlouhý most naproti nám.
Dneska po obědě jdeme na průzkum, potřebujeme ulovit internet. Nakonec máme kliku a jedna zavřená kavárna má volnou síť.
Přeparkovali jsme hned vedle kavárny a stejně docela chvíli trvalo, než Zdenda našel vhodnou pozici pro naší anténu.
Nakonec jí nemáme na střeše, kde by jí to slušelo, ale visí nám z vytaženého okýnka u spolujezdce za šňůru, tyčí k zemi.
To je někdy problém, najít vhodnou pozici, nebo vhodné umístění pro anténu. Najít ten správný směr a výšku signálu. Koho by napadlo, že nejsilnější signál je nějakých 50cm nad zemí.
Zítra si užijeme trochu historie a dneska bych měla dokončit výlet do kulinářské oblasti a to do jedné z největších italských lahůdek a to pršutu neboli Prosciutto.
Prosciutto je slavná tradiční italská šunka a jedná se o sušenou šunku z vepřové kýty, která podléhá přísným, velmi starým výrobním pravidlům. Italové si na kvalitě této šunky velmi zakládají a patří mezi jejich kulinářské chlouby.
Slovo prosciutto vzniklo pravděpodobně z latinského výrazu "perexsuctum" - tedy důkladně vysušený.
Dva nejznámější druhy jsou "Prosciutto Crudo" – to je sušená syrová šunka. Dalším druhem je pak Prosciutto Cotto, to se vepřová kýta před celým výrobním procesem povaří. Prosciutto si stále zachovává zcela přírodní a časově velmi náročný výrobní postup. Prasata, z jejichž masa je prosciutto vyráběno jsou krmena syrovátkou a díky tomu dostává později šunka svou typicky nasládlou chuť. Zároveň jsou pro šunku chována specifická plemena prasat.
No a jak se vlastně stane z obyčejné vepřové kýty taková pochoutka? Vepřová kýta se očistí a opracuje, zbaví se přebytečné kůže, šlach a také tuku, na povrchu zůstane pouze jeho tenká vrstva. Maso se poté naloží na několik týdnů až měsíců do soli. Pak už nastává proces sušení. Maso se očistí od soli a nechá se přírodně vysoušet ve velkých místnostech s ostatními kýtami. Sušení dopomáhá čerstvý vzduch, který se do místností podle potřeby pouští okny. Prostory nejsou klimatizovány, jedná se tedy o přírodní vzduch, který zrání příznivě ovlivňuje. Vzduch hraje při celém procesu důležitou roli, určuje chuť i míru "vysušenosti" konečného produktu. A teď to nejdůležitější, pravé Prosciutto crudo DOP zraje nejméně 12 měsíců, výjimkou ale není ani několikaleté sušení.
Šunky jsou po celou dobu přísně kontrolovány a podrobují se závěrečné zkoušce, po které mohou nést značku DOP a na kůži vypálený znak kvality v podobě koruny. Zkoušky kvality a zralosti se někde dodnes provádí starou technikou a tou je dlouhá tenká jehla vyrobená z koňské kosti. Ta údajně nese dobře vůně a pachy. V Itálii se proslavily hlavně dva druhy této speciality, o kterých jsme si právě řekli pár slov, a ty se dál liší oblastí původu a jsou rozdílné jak ve vzhledu tak chuti šunky, ale to je pro znalce. Rozlišujeme tedy Prociutto di Parma" a "Prosciutto di San Daniele". Slavnější šunkou je ta Parmská, která z nich je, ale chutnější je velikou otázkou a důvodem k mnohaletým neshodám a dohadům mezi Italskými znalci a fajnšmekry.
Každopádně, v obchodech je obrovský výběr různých prštů a opravdu by se tu musel člověk narodit, aby poznal jemné rozdíly mezi kvalitami jednotlivých druhů. Nás to nechává klidnými, každopádně v obchodech jako je Lidl, se objevují velmi zajímavé prodejní akce, kdy pršut je zlevněný až o 40% a pak je cena více než příznivá. Koupili jsme takto pršut za 6 Eur za kilogram v kvalitě Crudo, stáří 18 měsíců. Úžasné.
Takže, náš výlet za největšími lahůdkami Itálie pršutem a parmazánem je u konce. Něco málo jsme se dozvěděli a zase jsme o maličko chytřejší.
Na zítra Windity hlásí slušné počasí a jestli to jen trošku půjde, vezmeme oběd do batůžku a jdeme na výlet, tentokrát za poklady architektury, lidského umu a historie.
Dnešní trasa je 33 km
