8.3.2017 Urbino - UNESCO - Itálie
Urbino, jeden z nejslavnějších renesančních dvorů, neprávem opomíjené.
Památka UNESCO to opravdu není náhodou. Město, které je téměř celé za hradbami se tyčí na kopci a je nepřehlédnutelnou dominantou celého kraje. Rodiště slavného Raffaela a působiště velmi slavných architektů.
Balíme oběd, obligátní těstovinový salát s krůtím masem, žampiony a olivami a jdeme vzhůru do uliček, paláců a kostelů. První co nás praští do očí je ohromné množství mládeže, která posedává na náměstích, kamsi pospíchá, přichází a odchází, nebo jen posedává v jedné ze stovek kavárniček ve městě.
Jak se dozvídáme, je tu totiž poměrně velká univerzita s neméně slavnou historií. Je to obdivuhodné, ale městečko s 15 tisíci obyvateli dokáže pojmout na 20 tisíc studentů. Univerzita byla založená v roce 1506 a patří k nejstarším univerzitám v Evropě. V novodobé historii postupně skoupila několik opuštěných, zchátralých a chátrajících paláců a domů a dneska má celkem 11 kateder. Původní právní univerzita se rozrostla o další humanitní vědy a tak dál a tak dál, ale my jsme v Urbinu, kvůli památkám.
Nejslavnější z celého města je skvostný palác Palazzo Ducale, vévodský palác.
Podle florentského vzoru vytvořil Luciano Laurana z Dalmacie dokonalý renesanční palác s prosvětleným vnitřním nádvořím.
Kulturní život byl na nejvyšší úrovni právě za vlády Federica da Montefeltr, který velmi podporoval umělce všeho druhu.
Platíme, podle nás minimální vstupné, 6,5 Eur za osobu a stoupáme po mramorových schodech do patra a ohromných sálů. Bohužel, celý palác je bez nábytku, ale je proměněn v jednu velkou galerii obrazů.
V ohromném sále je úctyhodná sbírka perfektně zachovalých gobelínů, které nelze neobdivovat. Jednou větou.
Ohromné rozměry a krásné výjevy. Rod Montefeltro má ve znaku orla a ten je doslova všude.
Národní galerie Marche tu nabízí i velmi vzácné skvosty, které jsou jednak bystře hlídané ochrankou a druhak jsou ve skleněných vitrínách s hlídanou teplotou a vlhkostí.
Palác je sám o sobě uměleckým dílem.
Monumentální schodiště je jedno z prvních v Itálii. Pozor, pohybujeme se v letech okolo roku 1450. Schodiště vede k vznešenému patru, k vévodským komnatám, piano nobile.
Strávili jsme v areálu paláce skoro dvě hodiny a tak nějak už máme ponurých sakrálních obrazů až nad hlavu.
Jsme rádi, že už je konec prohlídky a my můžeme s klidným srdcem pokračovat dál. Kousek od nás je dům Casa di Raffaello, kde se Raffaello narodil a žil do svých, a teď si můžeme vybrat.
Mám sebou dva průvodce Itálií. National Geographic uvádí do svých 14 let a Lonely Planet do svých 16 let. Vezměme to tak nějak uprostřed, to abych nikoho neurazila. Takže řekněme, že Raffaelo tu žil do svých 15 let.
Na nejvyšším místě je park, který těsně přiléhá k několika univerzitním budovám a je to znát. Spousta mladých posedává na trávníku. Faktem je, že je odtud překrásný výhled na palác a jeho dvě balkonové arkády.
Z dálky mě vysoké a štíhlé věže připomněli minarety, ale to je opravdu jen zdání. Urbino nikdy nepatřilo Osmanům, nebo Turkům.
Římské město Urbinum Mataurense nabylo velký význam za válek 6. století, roku 538 je dobyl byzantský generál Belisarius a roku 755 je Pipin Krátký věnoval papeži. Kolem roku 1200 přišlo do majetku rodu Montefeltre, ale už roku 1213 se občané vzbouřili a 1234 si přechodně vydobyli samostatnost.
V 15. století dosáhlo vrcholu své slávy za vlády vévody Federica. Tolik praví historie. Každopádně po smrti posledního člena rodu, město začalo pomalu upadat a přecházelo na další vévodské rodiny a pod papežskou správu.
Tak ještě jen pár ukázek z Urbina. Více se o Urbinu rozepíšu v kapitole UNESCO.
Pokračujeme dál, jak já říkám, v potulce městem. Urbino je vskutku kouzelné.
Na ochozu opevnění si dáváme v klidu a v pohodě studený oběd, těstovinky, jablíčko a čaj a jdeme zpět do města.
Máme překrásný den a vrchovatě si ho užíváme. Několikrát jsme vystoupali až do nejvyšších míst města. Ono to moc jinak nejde. Vlastně, celé město je průjezdné.
Všechny ulice, kam se vejde auto, nebo, kudy projede auto, jsou v nějakém směru průjezdné, ale zabloudit bychom tu teda nechtěli. Systém jednosměrných ulic je udivující. Spousta ulic najednou a bez varování končí uličkou pro jednoho chodce.
Když to tak vezmu, dneska jsme odešli v deset hodin dopoledne a zpět k autu jsme se vrátili skoro v pět a totálně ucaprtaný.
Auto je v pohodě, nikdo nás neobtěžoval, nikdo se o nic nepokoušel, čemuž jsme samozřejmě rádi.
Zítra nás čeká velmi doporučované městečko San Leo a možná už i San Marino.