21.9.2016 Zlatibor - Srbsko

Dneska odjíždíme ze Sarajeva. Spali jsme u mešity a Olympijského plaveckého stadionu.

Jak jeden kolega správně poznamenal, že v Sarajevu se konaly zimní olympijské hry, ano, ale Sarajevo dvakrát, neúspěšně kandidovalo na další olympiády a bazén asi postavili, aby měli co nabídnout a ukázat.

Odjíždíme a mohu jen říct, moc hezké to tu mají. Noc v absolutní pohodě, ale to je v blízkosti kostelů a mešit, asi tak nějak normální. I sprostý zloděj, jak by řekl Jára Cimrman, se asi bojí trestu božího a nedej bože, trestu Alláha. To teprve musí být něco.

 Tady někde, na této třídě nám zabili Ferdinanda.

Včera jsme tudy šli, ale dneska není tak ošklivě, občas z mraků vykoukne sluníčko, ale hodně se ochladilo 14°C není žádná hitparáda.

Pár foteček dávám do textu k historii Bosny a Hercegoviny, to aby se to lépe četlo.

Tak vážené dámy a vážení pánové, máme tu pár řádek k historii vzniku Bosny a Hercegoviny.   

Při pročítání dějin této země, na okraji zájmu všech, mi tak nějak připadá, že se vždy snažila žít si svůj život a nebylo jí to dopřáno. Pokaždé se našel někdo, kdo měl zájem o poměrně malé, hornaté a nijak valně zajímavé území.  Vystřídala se tu spousta vládců, poznala několik náboženských kultur a zvyků, velmoci tu soupeřili o své místo na slunci, poznala komunisty a nakonec válku za samostatnost doprovázenou etnickými čistkami a genocidou.

Ale vezmeme to hezky popořádku, tak jak šel nemilosrdný čas.

Na úplném, teda jaksi doloženém začátku tu byl kmen Ilyrů, původních obyvatel Balkánu. Na ty jsme už narazili v souvislosti s Chorvatskem. Ilyrové se dělili na několik kmenů, které Řekové popisovali jako barbarské kmeny. Velmi brzy začaly střety s Římskou říší, než došla Římanům trpělivost s výbojnými barbary a celou oblast jednoduše obsadili a kolonizovali. Tady máme první zmínku o oblasti Bosna a Hercegovina a ta se stala součástí provincie Illyria. Na celém území vznikají četné kolonie ovládané Římany.  Po pádu Říma získává nad celou oblastí moc Byzantská říše. 

Pro úplnost, Byzantská říše, zkráceně nazývaná Byzanc, oficiálně Římská říše, latinsky Imperium Romanum, případně známá jako Východořímská říše, latinsky Imperium Romanum Orientale, byla v období pozdní antiky a středověku významná křesťanská mocnost, nacházející se v oblasti východního Středomoří. Starověká obec Byzantion byla přejmenována na Konstantinopol. Pak samozřejmě Římané o celou oblast přišli. Konstantinopol neboli Konstantinopolis byl až v roce 1930 oficiálně přejmenována na Istanbul. Mnohokrát plnilo status hlavního města, bylo hlavním městem Římské říše, Byzantské říše, Osmanské říše, a nějakou dobu i hlavním městem Turecka. Mimochodem, Istanbul je velmi krásný a stojí za několikadenní zastávku, ale to bych se vracela do Turecka a na to teď není čas.

Tak jsme si trošku osvěžili paměť s Byzancí a můžeme pokračovat dál. Objevují se první Slované, kteří vytlačují původní obyvatele, ale to nebylo až tak hrozné. Horší byly následné dobyvačné války tu od Srbů, tu od Chorvatů.  Hlavně Bosna a Hercegovina, už jen BIH, měla tu smůlu, že se rozkládá na pomyslné hranici střetu zájmů všech zúčastněných. Představme si, že od východu se sem cpe Osmanská armáda, ze severu tlačí Rakousko Uhersko a ze západu by kus území urvalo Srbsko a Chorvatsko. Mezi tím vším se nachází velmi chudá a zaostalá BIH. Škoda mluvit. Není divu, že se BIH snaží přimknout k nejbližším sousedům. Nicméně, boje stále trvají a v 16. Století na chvíli ovládlo region Rakousko, pak se do toho přimíchali Uhry a hranice Bosny a Hercegoviny se měnila jako loňské počasí. Rakouský Evžen Savojský dokonce při jednom z výpadů vyplenil Sarajevo. Nicméně, nakonec zde zavládli Osmané, kteří si podrobili i ostatní státy. Faktem je, že v BIH zůstali velmi dlouho. Osmanská správa zahájila postupnou islamizaci křesťanské země.

V této době byla založeno také mnohá města, jako například Tuzla, Mostar, ale i dnešní hlavní město Sarajevo, jeho název se postupně vyvinul z tureckého výrazu Bosna Serai – bosenský palác. Osmanská říše měla velký vliv v kulturním i hospodářském vzestupu BIH. Vznikaly náboženské školy, zakládaly se nemocnice a budovala se infrastruktura.

Udivilo mě, že BIH byl až do konce 19. Století pod nadvládou osmanské vlády, tedy Turků. Nicméně slábnoucí moc běžně vyvolává chaos a tak to bylo i tady. Muslimové opouštěli Bosnu a Hercegovinu a místo nich sem houfně přicházeli křesťané. Mělo to samozřejmě souvislost s nadcházející průmyslovou revolucí, která se nezadržitelně šířila Evropou.

V 70. letech se Bosna propadá do chaosu a propukají povstání. Situaci řeší až v roce 1878 rozhodnutí, okupovat celou zemi rakousko-uherským vojskem a bylo vnímáno jako dočasná okupace, jen na zklidnění situace. Vídeň se zavázala obnovit v zemi mír a pořádek, ale formálně zůstávala suverenita nad zemí tureckému sultánovi. Tak to mě teda udivilo. Vůbec si to nedovedu představit. Uhersko si také nárokovalo správu nově získaného území a zase a opět se Bosna a Hercegovina ocitla uprostřed zájmu všech zúčastněných včetně Srbska, které také mělo o kus Bosenské země zájem a nově, pozor, se do hry dostává vzdálené Rusko, které ucítilo jakousi šanci. Tak nějak, jakoby těch vlků na jedno jehně bylo trochu hodně.  

V roce 1914  došlo k neštěstí, které vyvolalo první světovou válku. V Sarajevu byl zastřelen, srbským aktivistou následník trůnu František Ferdinand d'Este a Rakousko vypovědělo Srbsku válku. Lokální konflikt v problematické oblasti přerostl v celoevropský střet, a jak všichni víme, byla to nejkrutější válka v dosavadních dějinách. V této době muselo odejít mnoho obyvatel Bosny a Hercegoviny do války v řadách rakousko-uherské armády. Přestože si do té doby spokojeně žili pod nadvládou Turků, museli bojovat po boku Rakušánků, které zrovna nemuseli a považovali je za vetřelce a uchvatitele.

Tak, já osobně se jim vůbec nedivím a z Rakušáků jsem taky nikdy nebyla zrovna odvázaná.

 Trochu bych poposkočila přes první a druhou světovou válku do války občanské, ale to by nám unikl celý kontext nesmyslné a kruté války, která vypukla mezi všemi zeměmi Balkánu navzájem.

Po první světové vznikl slepenec státu SHS, později Království srbské a ještě později Království Jugoslávie. Takže tu máme Bosnu a Hercegovinu + Chorvatsko + Srbsko + Slovinsko. Srbové měli pivku na všechny, snad jen kromě Slovinců, Chorvaté chtěli všechno ovládnout a na truc zastřelili Rbům jejich krále. Do toho Bosna byla nejchudší a takový okopánek, který jen překážel, ale měl zase velké pozemky a moc, kterou chtěli všichni. Je jasné, že to dlouho nemohlo vydržet a až po druhé světové válce všemu dal nějaký řád a pořádek generál Tito, který se později stal na mnoho let prezidentem.

Veškeré nepokoje se v zemi tvrdě potlačovaly silou a socialistické zřízení včetně vedoucí úlohy Komunistické strany byly za jeho vedení nedotknutelné. Samozřejmě, kolektivizace byla velký problém, a pokud si uvědomíme, že BIH byla veskrze zemědělský, neskutečně zaostalý stát, není divu, že tvrdě bránili svoje kravky a kousky políček.

Tito umírá a v zemi nastává, jak jinak, mocenský boj. Jednotlivý zástupci svých republik bojují za svoje národnostní zájmy a opět se otevírají staré nesváry, ústrky a nenaplněná očekávání.

Bosna se snaží vyhnout válce a tak jako ostatní, vyhlašuje svoji nezávislost na historických území. To však ostatní země neakceptují a začínají bojovat všichni se všemi. Chorvati i Srbové si chtěli ukrojit kus z bosenského krajíce, protože tam zase měli spoustu svých obyvatel. Zkrátka byl to nesmyslný boj, který stál mnoho tisíc lidí život, další tisíce připravil o střechu nad hlavou a další tisíce byly vyhnáni a vysídleni ze svých domovů.

Dnešní Bosna a Hercegovina je stát, který se snaží vlastními silami o co nejlepší mezinárodní.  reprezentaci. Moc se nám tady líbí. Ulice jsou čisté a nová výstavba předčila naše očekávání.

My opouštíme Sarajevo a jedeme směrem k Srbským hranicím.

Bosna a Hercegovina se s námi překrásně loučí. Jedeme krásnou krajinou plnou kopců a roklí.

Je to tu překrásné, divoké a téměř neposkvrněné nějakou civilizací. Občasné bufety u silnici jsou spíše spestřením. Bohužel už je po sezoně. Slibovali jsme si, že ochutnáme jejich proslavenou pečenou ovečku na roštu a dřevě, ale už jí nikde nepečou. Všechny grily jsou zavřené a zkrátka, máme smůlu.

 

Cestou míjíme velmi krásný klášter Zesnutí přesvaté Bohorodičky, také známý jako klášter Dobrun.

Jedná se o klášter srbské pravoslavné církve. Jsme kousek za Visegradem, stále ještě v BIH a přesto je klášter popisovaný a uváděný jako klášter na srbské půdě. Pak se nemáme divit naštvání jedněch na druhé. Nicméně, klášter je velmi starý. Podle některých verzí byl založen kolem roku 1290 jako skromný klášter s malým, kamenným kostelem.

V průběhu věků byl několikrát vypálen a prakticky srovnán se zemí, ale pokaždé se mnichům za pomoci momentální vlády podařilo klášter znovu vybudovat.

Dneska je to jeden z nejhezčích klášterů, které jsme viděli. Krásná jednolodní klenutá bazilika je stále velmi jednoduchý kostel.

Procházíme celým areálem, který je bez poskvrnky.

Nikde nikdo není, jen dva pejsci se vyhřívají na sluníčku a najednou se k nám přihrnula dvě štěňata.

Říčka, která vede kolem kláštera je plná ryb. Zdenda tiše úpí, rád by si zarybařil, ale jedeme dál.

Míříme ke hranicím.  A tady se velitel vozu drobně sekl. Nejdříve mě byla nahlášena hranice s Kosovem a ejhle, máme tu hranici se Srbskem.

Zapisuji do diáře Kosovo a stav kilometrů, ale koukám, na ceduli je Srbsko. Nastávají dohady, jsme v Kosovu nebo v Srbsku?

Zdenda se vtipně, nevěřícně zeptal policistky na pasové kontrole, kdeže to vůbec jsme. Netuším, co se muselo policistce honit v hlavě, každopádně nás ubezpečila, že jsme opravdu v Srbsku a dost divně si nás prohlížela. Máme dvě navigace a stejně jsme byli chvíli konsternovaný, kde jsme se to ocitli. Tady je vidět, že ani nejlepší technika nezabrání lidskému zazmatkování.

Samozřejmě jsme v Srbsku a ihned jsme zkasírovaný za nějakou ekologickou daň v podobě 4 Eur. Platíme a ani nedutáme. S ohledem na to, že jsme v Srbsku vůbec být neměli, měli jsme být nějaký den v Kosovu, tak ani nevíme, jaký je kurz. Dostali jsme pokladní lístek na 400 těch jejich nějakých peněz a až večer jsme na internetu zjistili, že jsme byli opět lehce oškubáni. Tady je to takový fofr, že než se stačíme zorientovat v kurzu a než zvládneme přepočet, tak už jsme v jiné zemi, kde je vše jinak. Takto jsem prošvihla nakouknutí do potravin v BIH, abych měla představu. Doufala jsem, že vše doženu ve Visegradu, ale z města se vyklubala trošku větší vesnice s pár krámky jako dlaň. Jak by řekl statistik, bez relevantní vypovídací hodnoty. Při cestě po pobřeží chceme zajet do Mostaru a tam bych to mohla napravit. Teď jsem ovšem tak zblblá, že ani nevím, jestli je Mostar v Bosně a Hercegovině.

Ještě bych na závěr dnešního psaní chtěla za nás oba velmi poděkovat kolegáčkům do Protivína za překrásné psaní, překrásný dopis. Z celého srdce Vám děkujeme a hlavně, bylo by nám ctí se s Vámi někde, někdy potkat a kousek cestovat společně, nebo si jen dát někde na cestách kávičku a jet zase dál, každý za svým cílem a snem.  

Dnešní trasa je  65 km