18.9.2016 Djakovo - Chorvatsko

Půlku včerejšího a dnešní večer jsem se trápila s historií Chorvatska. Jak jí nejlépe popsat a docela jsem se v tom utápěla. Zdenda prohlásil, že je to jednoduché. Všichni spolu vzájemně staletí bojovali a válčili a dnes už stejně nikdo pořádně neví, jak to bylo a kdo to celé způsobil.

Pokud začnu, tak musím začít od začátku. Jinak to nejde, ale bude to dlouhé. Tak, času je dost a dost a k pochopení celé oblasti, kudy se pohybujeme a kam míříme, nelze vše napsat pár řádky. Milovníci historie si přijdou na své a ostatní mají zkrátka smůlu. Zatímco budu psát o historii, koukneme se na místní vesnickou architekturu. 

Vážení začínáme a to jako první na řadu beru Chorvatsko, kde se právě nacházíme a ostatní státy budou následovat.

V dobách před naším letopočtem žily v této oblasti ilyrské kmeny, podle kterých se toto území nazývalo Illyria. Římany máme kousek, téměř za humny a tak se zdejší obyvatelé už  od 3. století př. n. l. bránili římské expanzi a s Římany permanentně válčili.  Nic moc neuválčili a později zde byla zřízena římská provincie Illyricum. Mohlo se to stát již ve 2. století př. n. l., ale nejpozději za Caesara, přesný vznik není nikde zaznamenán. Po rozdělení římské říše v roce 395 připadlo Illyricum k východní části římského impéria, později se stalo součástí byzantské říše.

Skočíme rovnou do konce 6. století, kdy trpělo území dnešního Chorvatska nájezdy kočovných Avarů a Slovanů. Slované postupně přivodili úpadek zdejšímu panství Byzance. Podle vyprávění, z 10. století, císaře Konstantina VII. Porfyrogenneta, sem prý přišli počátkem 7. století na pozvání císaře Herakleia Chorvaté. Tyto slovanské kmeny prý dosud sídlily kdesi za Karpatami v místě nazývaném Velké nebo Bílé Chorvatsko. Porazily Avary, část jich pobily a část zotročily, a s Herakleiovým souhlasem se tu usadily.

Tak a už máme na scéně kmen Chorvaté. To je vlastně první, doložená zmínka o této komunitě, nebo lépe, kmenu.

Chorvaté osídlili nejprve byzantské území při jadranském pobřeží (Dalmatské Chorvatsko), a později, po pádu avarské říše, také Dolní Panonii (Panonské Chorvatsko). Nicméně, Byzanc měla stále velký zájem o ztracená území, hlavně o jadranské pobřeží. Chorvaté byli však dost silný na to, aby si podmanili spoustu důležitých měst, která musela odvádět poplatky chorvatskému panovníkovi.

Tabákové plantáže, jsme v oblasti hojně pěstovaného tabáku

Přeskočím spoustu různých tahanic a zastavím se jen na chviličku u církevních problémů tehdejší doby. Z církevního hlediska podléhalo Chorvatsko více římskému papežství, i když některá biskupství patřila stále pod svrchovanost konstantinopolského patriarchátu.  Také Římem založené biskupství v Ninu navázalo na starší tradici. Zřízením Ninské diecéze v sídle chorvatských vládců dosáhl kníže Trpimír roku 864 vzniku samostatné chorvatské církevní organizace, o niž usiloval. Z Dalmácie pronikali do slovanského vnitrozemí řečtí misionáři a šířili zde byzantský vliv. Významnějších úspěchů na církevním poli bylo v tomto prostoru dosaženo po roce 886, kdy sem přišli žáci moravsko-panonského arcibiskupa Metoděje.

Podle mne to musel být pěkný zmatek. Z Dalmácie tu máme byzantský vliv a řecké misionáře a ze západu římské papežství. Uvnitř je to samostatná chorvatská církev.

Teď to vezmeme trochu hopem. Roku 1102 se Chorvatsko spojilo s uherským královstvím. Dalmácie byla kontrolována Byzantskou říší, od roku 1409 Benátskou republikou. Na jihu Dalmácie od 14. století existovala nezávislá Republika Dubrovník. Od poloviny 15. století bylo Chorvatsko a především jeho východní část Slavonie stále pod tlakem tureckých nájezdů.

Po bitvě u Moháče bylo od 1. ledna 1527 Chorvatsko v rámci Uher v personální unii s Rakouskem. Roku 1529 zde na obranu křesťanského světa vzniká tzv. Vojenská hranice. Do této oblasti (tzv. Krajina) při dnešní hranici s Bosnou a Hercegovinou směřovala vlna srbských uprchlíků, kteří zde změnili etnickou situaci. Z Chorvatska zbylo jen velmi malé území; nemalý zábor Osmanské říše ještě rozšířila i militarizace prostoru. Během válek Rakouska s Turky dochází k roku 1700 k osvobození Slavonie, jejíž území bylo rozděleno mezi Vojenskou hranici a nově vzniklou rakouskou korunní zemi Království Slavonie, jež bylo roku 1745 spojeno s užším Chorvatskem do Chorvatsko-Slavonského království. K pochopení dalšího je důležité si uvědomit, že do Chorvatsko přišla spousta uprchlíků ze Srbska, kteří si sebou přinesli svojí víru a své vyznání a po všech těch bitvách z Chorvatska zbyla jen pára nad hrncem. Malé území, které s minulou slávou už mělo pramálo společného.

Tak a máme tu napoleonské války a Francie v roce  1809 poráží Rakousko a značná část dnešního Chorvatska, které ještě zbylo, připadne Francii. Takže to byla oblast Dalmácie a republika Dubrovník, které sice slavně začala, ale v roce 1808 neslavně skončila. Francouzi se okamžitě chopili řízení dobytých území a začali provádět rozsáhlé změny, které, kupodivu byli pro tuto velmi zaostalou oblast obrovským přínosem.  V oblastech okupovaných Francouzi se sice zavedla modernizace školství a dosáhlo se jistého pokroku, ale stále to bylo území velmi, velmi ekonomicky slabé. Manufaktury se neujaly a skončily, zprůmyslnění regionu bylo pomalé, pokud vůbec se k tomu přikročilo.

 Dochází k vyhnání Francouzů stejně jako Napoleona a  začínají Rakouskému domu problém s Maďary, který ovlivnil i Chorvatsko. Roku 1849 vzniká Chorvatsko-Slavonské království v rámci Rakouska. Po Rakousko-Uherském vyrovnání roku 1867, bylo Chorvatsko-Slavonsko vráceno do rámce Uher, ale roku 1868 získalo po Uhersko-Chorvatském vyrovnání částečnou autonomii v rámci Zalitavska, v němž pak setrvalo až do roku 1918.

To jsou teda přesuny a přeskupení během jednoho roku. Všichni zúčastnění chtěli větší autonomii, chtěli být samostatnými celky, jenže to Rakousko nemohlo ještě připustit.

Tak a teď přichází nejdůležitější část a to, jak vlastně vzniklo samotné Chorvatsko. 1. prosince 1918 se stává součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS), a to spojením Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, který se na podzim 1918 utvořil z jihoslovanských území Rakousko-Uherska (Centrální Chorvatsko, Slavonie, Dalmácie, Bosna a Hercegovina, Kraňsko a Dolní Štýrsko), se Srbským královstvím (pod jehož kontrolou byla i Černá Hora). V rámci Království SHS dochází spojením Chorvatska-Slavonska a Dálmacie ke vzniku Chorvatska, které bylo jednou z autonomních zemí království SHS. 3. října 1929 se Království SHS přeměnilo na centralistické Království Jugoslávie.

Pravda, je to drobet krkolomné, ale snažme se to pochopit. Takže, máme tu najednou Království Jugoslávie. To je poprvé co je zmíněna Jugoslávie a jak se vlastně do ní dostali Srbové.

Chorvatsko patřilo k bohatším částem Jugoslávie, neboť jako součást Rakousko-Uherska sem bylo podstatným způsobem investováno, a to v nemalé míře. Na druhou stranu byly však v Chorvatsku vyšší daně než v Srbsku, místní peníze se po skončení války směňovaly za nové dináry v kurzu 4:1, což jasně vzbudilo nemalou vlnu nevole.

Ve dvacátých letech 20. století se formovalo hnutí Ustašovců, které bylo zaměřeno proti Srbům, ale jejím hlavním cílem byla likvidace národní monarchie. Ustašovci se nicméně nevzdali plánu na ovládnutí celého Balkánu. Hnutí bylo vedeno Antem Paveličem. Spojence našli Ustašovci v makedonské VMRO, ale hlavní podporu získali ze strany nově se formujících fašistických vlád v Evropě, hlavně v Itálii, jejíž režim byl vůči Bělehradu otevřeně nepřátelský a chorvatské fašisty podporoval. Silnými baštami povstalců se staly hornaté, těžko přístupné, chudé a etnicky smíšené oblasti tehdejšího Chorvatska. Hlavním cílem Ustašovců byl král, Srb Alexandr Karađorđević. Při státní návštěvě v Marseille makedonský atentátník ve službách Ustašovců,  Vlado Černozemski , krále smrtelně zranil.

Protože Chorvatsko bylo stále výbušnější a nespokojenější, domnívali se ostatní a všichni zúčastnění, že pokud Chorvatsko získá jistou autonomii, zklidní se a dá pokoj. Omyl, po zabrání Jugoslávie nacistickým Německem vyhlásilo Chorvatsko nezávislost. Samozřejmě, hlavní roli hráli ustašovci, za podpory nacistů. Na jaře 1941 vyhlásili chorvatští ustašovci Nezávislý stát Chorvatsko.

Chorvatsko se na pár let stalo monarchií a jako hlava státu byl oficiálně Tomislav II., který pocházel ze savojské dynastie. Ten však nedisponoval žádnou reálnou mocí.

První zákony chorvatského státu byly namířeny jak jinak, proti Srbům. Byly zavřeny jejich pravoslavné kostely, nesmělo se užívat jejich písmo – cyrilice, byl dán zákaz jejich vycházení v noci. Na rukávech museli nosit nápadné pásky s písmenem P (pravoslavný). Byl rozpoután proti Srbům teror, který měl podobu vraždění civilního obyvatelstva, zřizování koncentračních táborů, vyhánění, či násilné katolizace. Tato genocida si vyžádala několik stovek tisíc životů Srbů, Židů i Romů. Naopak muslimské obyvatelstvo bylo zvýhodňováno, aby bylo možné zajistit jeho podporu pro tehdejší režim.

Za války stál v čele partyzánského odboje budoucí jugoslávský prezident Josip Broz Tito. Právě partyzáni, kteří podnikali na území Nezávislého Chorvatska a vlastně téměř celého území budoucí Jugoslávie různé záškodnické akce, se později stali reálným postrachem chorvatského fašistického režimu. Po pádu Nacistické třetí říše se prezidentem stal Tito a Jugoslávie se opět pospojovala do podoby před příšernou válkou, tak jak si ji pamatujeme.

Tady bych se ráda zastavila, protože historie už bylo dost a rozebrat válečný konflikt si nyní absolutně nedovolím. Potřebuji mnohem více informací, takže jakmile se dostaneme k silnému internetu, postahuji si patřičné prameny, abych nepsala bláboly.

My dál cestujeme východní částí Chorvatska, Slavonií. Vesnice se střídají jedna za druhou a povětšinou jsou velmi pěkné. Dalo by se říct, že se místním veskrze dobře daří. I s totální absencí průmyslu je vidět velká, nová výstavba, která je parádní. Faktem je, že všude všichni něco pěstují. Hromady zeleniny u silnice jsou připravené na prodej.

Cestou máme kousek před Djakovem, kam míříme malou a velmi příjemnou zastávku. Zahlídli jsme u benzínky dva bydlíky. Stojí na parkovišti a asi mají odpočinek. Tiše doufáme, že to jsou Češi a tak zkoušíme štěstí. Skvělé, super, paráda.

Dvě posádky se vracejí domů a tak chvíli povídáme, co je nového a jak se měli. Další hezké setkání a my máme velkou radost.

Tím, že stále cestujeme samy dva, máme opravdu ohromnou radost z každého setkání.

Jedeme do městečka Djakovo, kde je parádní, monumentální kostel zasvěcený sv. Petru.

Průvodce to píše takto hezky „ novoromantická katedrála s tradičními prvky západních Slovanů a byzantským stylem východních Slovanů“, tak to bych nedala.

Zkrátka a jednoduše, pan biskup z Osijeku p. Strossmayer započal se stavbou katedrály a v roce 1882 byla dostavěna.

Je zajímavá hlavně tím, že uvnitř má sedm oltářů.

Ty jsou překrásné. Mohutná klenba a vitrážová okna. 

Veliké jedinečné varhany a 31 kamenných soch je jen třešničkou na pomyslném vrcholu.

Stavba z červených cihel je vidět už z daleka a tak se na ní jdeme podívat.

Městečko Djakovo je samo o sobě moc hezké a doporučuji si zde udělat malou, kratičkou zastávku. Pěší zóna zve k posezení u kávičky nebo jen s obrovským kornoutem zmrzliny.

 

Ke katedrále je přilepená veliká, honosná budova arcibiskupství a veliký park.

Dneska spíme v Djakovu. Bude pomalu večer a po tmě se nám už nechce cestovat dál. Velkých a pohodlných parkovišť je tu spousta.

Ať už u několika supermarketů nebo na jednom z mnoha regulérní velkých parkovišť.

Dnešní trasa je 177 km