15.2.2016 Palaiochora

Odjíždíme z Elafonisi za nádherného, slunného a teplého dne.

Ráno, v půl desáté je už nějakých 23°C což se mi zdá na polovinu února, neuvěřitelný. Hle, tady je důkaz!

Bohužel, fouká poměrně silný vítr, tentokrát od Afriky, od moře, ale pokud je možnost schovat se za auto nebo za velký keř, jako v našem případě, vítr tolik neobtěžuje.

Hodně nám to připomíná Marsa Alam, kam jsme se Zdendou jezdili hodně brzo na jaře, jen se drobet ohřát. Tam taky bez přestání foukalo, ale na podzim, už to byla paráda. Mimochodem, nádherná lokalita se skvostným mořem, šnorchlováním a potápěním a ještě ke všemu, za velmi slušné peníze se vší parádou.

Každopádně, my se už konečně, zase po několika dnech hnuli a jedeme nejdříve směr klášter Christokalitissa, který nám zůstal minule odepřen. Máme ho cestou a rádi se u něj zastavíme. Jen ještě malá vsuvka. Pláže na Elafonisi jsou bydlíkům zapovězeny. Až při odjezdu jsme si všimli velké cedule, co se tu smí a nesmí a nesmí se tu kempovat a nesmí sem bydlíky. Teď je mimo sezonu, tak je tady pusto a prázdno, ale v sezoně, jak jsme se koukali na Google Earth, je tu hlava na hlavě a bydlíky asi nebudou mít rádi. Nevím. Každopádně, za zkoušku to určitě stojí, a pokud nebude nikdo prudit, určitě bych se tu na pár dní zastavila. Přinejhorším, nahoře je velké parkoviště, kde se dá stát, ale už to není u moře. Cesta je teď příšerná, plná hlubokých koryt od deště.

 

Dojíždíme ke klášteru a máme štěstí, dveře jsou otevřené, a jak se původně domníváme, nahoře nás vyhlíží místní mnich, asi s chlebem a solí.

Bohužel, není to mnich, ale místní debil, který tady bydlí a ten nás normálně, regulérně vyhodil. Bohužel se neobjevil nikdo normální z osazenstva, kdo by se nás ujmul a kdo by nám pomohl, ale s hluchoněmým, zcela evidentně postiženým a velmi agresivním člověkem se nedá moc diskutovat o otevírací době a naší touze spatřit poklady kláštera. Když začal zvedat ze země kamení, zatroubili jsme k ústupu a vyklidili bojové pole. Nicméně tento pán nám potom s velikou radostí pomohl nanosit vodu do nádrže, a když mu Zdenda svěřil jeden kanistr na vodu, měl druhé vánoce a byl neskonale šťastný.

Ošetřila jsem mu starou odřeninu na ruce a tím jsem se pasovala na jeho dobrou vílu. Možná ještě teď stojí ve dveřích a mává nám, ale klášter bránil do posledního dechu.

Dneska se chceme podívat do dalšího městečka na trase a to do Palaiochory. Musíme vjet do hor a zase se vrátit k pobřeží.

Stoupáme tedy od moře po úzkých serpentinách a suneme se do výšin.

Opět paráda. Cesta je pohodová, nic moc udržovaná, plná spadaného kamení a horských vesniček.

Na spadané kamení si Zdenda už pomalu zvyká a díky sluníčku a krésnému dni, nám ani krkolomná silnička nevadí.

Cestou si dáváme lehký oběd na krásném místě a pokračujeme do dáli, do cíle. Jen pro zajímavost, dneska máme k obědu květákovou polévku a těstovinový salát se zeleninou.

Opekla jsem k tomu kousky pity, či co to je. Učím se jako zpestření našeho jídelníčku dělat plněné placky a koupili jsme jeden silnější druh, který se láme a tak jsem ho nakrájela a maličko opekla na pánvi a máme ty placku jako přílohu, místo chleba.

 

Celá Kréta je ostrovem oliv a ty se tu pěstují v obrovském množství. Jen koukáme na zajímavý způsob sklízení. Všude tu mají natahané  obrovské sítě, kam olivy padají. Nevíme, jestli pak ještě je klátí dolů, každopádně nikde nevidíme žádné česáče, nebo dělníky. Všude jen sítě a sítě a trocha oliv v prohlubních, kam se sesypaly.

Olivy jsou plné plodů, a jestli je jen toto způsob jejich sběru, pak se nedivím, že je vše z oliv tak drahé. Ale nejsme místní a neznáme celou technologii sběru. Každopádně, na severu jsme viděli hodně česáčů s takovým speciálním přístrojem, který vypadá jako křovinořez a tím klátí olivy do sítí. Tady, možná, ještě díky nadmořské výšce, nejsou ještě úplně dozrálé a jejich čas ještě nepřišel. Jenom douška, olivový olej a nakládané olivy, jsou tady velmi drahé. Mnohem dražší, než u nás. Přestože jsme v olivovém ráji, z ceny toho nejobyčejnějšího olivového oleje mě berou mdloby. Všimla jsem si, že i místní, přestože je Řecká kuchyně založená na olivovém oleji, kupují zhusta olej slunečnicový, který je mnohem levnější, přestože se tady slunečnice ani náhodu nepěstují.

Městečko Palaiochora je malebné a moc hezké.

Stojíme na nábřeží, kousek od místní pláže a jdeme se kouknout na místní pevnost Kastelo Selino.

V roce 1282 ji postavili Benátčané a v letech 1539 ji dobyl Barbarossa a od té doby je v troskách.

Za peníze EU se trochu opravila a vystavěly se kousky opevnění, které pevnost chránily.

Celá oblast je prohlášená za chráněnou, ale jinak je to tu zarostlé a docela dost nepořádku, jak by být nemělo.

Krásný pravoslavný klášter je hned pod námi. Je patrné, že celé městečko je jen a jen živo z turistického ruchu a skoro všechna stavení jsou určená pro letní hosty. Majitelé bydlí v suterénech, kde by člověk čekal spíše garáž a nebo dřevník. 

Ale je to tak v mnohých letoviscích, tak proč ne tady. Peníze za ubytování letních hostů jsou potřebné a většinou jediným příjmem místních.

Dneska se teplota vyšplhala k neskutečným 28°C, ale večer má rychlý nástup. Jak říkala moje kamarádka, tady se nestmívá, oni prostě zhasnou a hned se prudce ochladí.

Kytička z dneška pro dnešní den.

Dnešní trasa je  48 km