9.2.2016 Balos Gramvousa

Opět máme krásný den, jen fouká, ale občas, dost silný vítr. Teplo se nám zase začíná šplhat do příjemných výšin. Na konci týdne už má být podle Windyty skoro 20°C a doufám, že půjdeme do šortek. Nicméně, dneska máme v plánu zdolat skalnatý poloostrov Gramvousa a uvidíme, kam až se dostaneme. Zdenda vidí v té svojí navigaci skoro na konci parkoviště a to pro něj znamená, že bychom se tam měli, mohli dostat. Projíždíme tedy městečkem Kalyviani a zajíždíme k pobřeží, kde ještě nabíráme správný směr.

Přes zátoku vidíme takovou, z dálky, kozí stezku, která se vine podél pohoří někam do dáli. Tiše doufám, že to není ta naše cesta, ale v navigaci jasně vidíme, že by to měla být ona, ale jak víme, i navigace je občas dost zmatená a možná cesta vede za kopcem. No, nevede a skutečně si to suneme po silnici, kterou jsme z dálky viděli.

Jedeme krokem a hned nás přivítali stádečka koz a ovcí. Jsou pěkné, vypasené a snad každá dospělá ovce a koza má u sebe nějaké mládě. Množství zvířat nám bere dech. Jedeme děsnou cestou plnou výmolů, ale zatím je poměrně široká a v jádru pohodlná. Stoupáme pomaličku do výšky a jen obdivujeme rozlehlost území, krásnou vodu pod sebou a panoramata, která jsou prostě úžasná.

Strážní domek se závorou, která se evidentně používá. Je to drobet úsměvné, nechápu, kdo by tady v té pustině chtěl a měl obsluhovat závoru, ale nikde nikdo a naše původní domněnka, že už jsme na konci, je lichá. Silnice pokračuje dál a dál. Celkem nějakých banálních 8 km, ale když se jede vyloženě krokem, tak těch pár kilometrů je nekonečných. Kousek silnice vede zúženým místem, kde se nad námi tyčí totálně rozchrastaná skála a to Zdenda nemá rád.

Je přesvědčený, že spousta balvanů vyloženě čeká, až tudy pojedeme, aby na nás mohly spadnout. Mám zakázáno, mluvit, kýchat a nesmím dělat rychlé pohyby. Co kdyby náhodou. Celé to podnikáme kvůli pláži Gramvousa, která prý připomíná Karibik a kdo prý nebyl na Gramvouse, nebyl na Krétě. To je výzva, která se neodmítá. Dojíždíme na veliké parkoviště a stále ještě máme velký kus před sebou. Bereme jen pití a svačinku, pořádné botky a jdeme už dál po svých. Najednou se před námi otevřel nádherný výhled.

Hluboko pod námi se skví krásný ostrov a laguna neskutečně modré vody a spousta bílého písku, skaliska, krása. Cesta dolů je pohodlná a jen obdivujeme, jak si někdo dal tu práci, a vybetonoval poměrně široký chodník se schody. Tak, kamení je tu dost, ale toho cementu sem muselo padnout obrovské množství. Po chvíli jsme už dole a obcházíme celou lagunu. Je to úžasný zážitek a  opravdu, byla by škoda, sem nezajet. Pláž Balos, by si nikdo nesměl nechat ujít, pokud má jen trochu času. Po těch starověkých hromadách kamení je to balzám na oči a balzám na duši. Jsme tu skoro sami. Jedna starší paní s obrovským fotoaparátem a dva turisti s autem z půjčovny a to je vše. Turisti brzo odchází, paní s fotoaparátem se nám ztratila a tak jsme tu sami samotinký a nikde nikdo. 

Trochu jsem se v tom motala, domnívala jsem se, že ostrov Gramvousa je ta nádherná čepice, ke které jsme sešli, ale je to až vzdálenější ostrov, kam se nedá dostat, leda v lodi. Víme, že by tam měla být pevnost, a po přiblížení jí skutečně vidíme. Bohužel je trochu zamženo, mlhavo a tak pevnost není zřetelná, ale i tak je monumentální.

Pevnost vystavěli Benátčané ve snaze co nejlépe opevnit, bránit a chránit svoje bohaté město Chanii. Jak jsem se už zmiňovala, Chanie byla v permanentním válečném stavu se všemi sousedy, ale takto obří pevnost bych tak daleko od Chanie nečekala. Kapacita pevnosti byla 3000 mužů, ale podle dochovaných pramenů v boji nebyla nikdy využita. Byla to spíše taková pojistka a demonstrace síly. Něco jako, aby sousedi viděli, že na to máme.

Na bělostné pláže každoročně zavítá spousta milovníků koupání a opalování, ale vůbec si nedovedu představit ten výstup nahoru k autu ve 40°C, které zde v létě panují. Nikde není ani stromeček, ani kousek stínu, ale koupání v lagunách musí být skvostné. Jen, kdyby to nebylo tak z kopce, nebo do kopce. To je jedno, ale dálka k autu je značná. Jak se ukazuje, opět máme ideální čas na návštěvu takového místa. V létě bych to asi nedala, ale asi dala, nicméně, cesta zpět by byla ve vedru utrpením. Udivuje nás, kolik je tady vyplaveného, nebo spečeného dehtu. Nevíme, kde se tady vzal, ale je skoro všude. V prohlubních jsou velké kusy, které se asi po čase díky moři uvolní a jak jsou lehké, plavou a moře je zase vyvrhne o kus dál. Nepůsobí to nijak rušivě, jen nás to udivuje, kde se to tady vzalo. Názory se různí. Já se domnívám, jestli to není vinou mořského proudu, který sem zanáší odpad z nafty z lodí, nebo jestli nedošlo k nějaké menší kolizi tankerů a nedostal se mazut do moře.

Zdenda se domnívá, že bude někde v dosahu mořský výduch s nějakým derivátem nafty, který po zchlazení vytvoří plásty asfaltu anebo až když se dostane na skaliska a díky slunci se speče. Takže takhle to vypadá a není to nic krásného. Pokud je to vyloženě přírodní jev, beru to, ale pokud je to práce člověka, tak je to škoda.

Jdeme pomalu nahoru a stoupáme až k oblakům. Výstup je náročný, ale protože nikam nespěcháme, děláme si zastávky na příjemném sluníčku a relaxujeme. Den se vydařil a na noc zůstáváme na parkovišti. Taverna je úžasná, jednoduchá, se skvělou nabídkou a bombastickým výhledem do okolí, ale zavřená. Nikde nikdo není.

Ještě kytička.

Dnešní trasa je 32 km