8.2.2016 Kolimbari

Odjíždíme s Chanie a hledáme plynovou pumpu. Je to boj. Chanie, jako taková je sice poměrně velká, ale s pekelně úzkými uličkami. Zdenda v navigaci sice naplánoval trasu a obě dvě holky se tvářily, jako že jim je trasa jasná, ale po chvíli se jedna ztratila úplně a druhá nás zavedla do bodu A, odkud jsme před chvílí vyjeli. Zdenda, jako starý praktik nabral směr a jeli jsme. Potřebovali jsme ještě Lidl, kvůli nákupu potravin a jelikož mapa benzínek, kde mají i plyn, kterou jsem s velkou slávou dala na stránky, poněkud odlišně ukazuje, řekli jsme si, že se probijeme k Lidlu a dál se uvidí. Teda, dál se budeme ptát. Lidl jsme díky navigaci, asi si chtěla šplhnout, našli bez problémů a kousek dál je plyn. Sláva, vypadá to nadějně. V Lídlu jsou totálně vyprodaný a plyn, tak to mě málem omylo. Na stojanu je veliká cedule s vyobrazením červeně přeškrtnuté plynové bomby. Děsně důležitý mladík se vyptával, jestli náhodou nemáme bomby a že ty nám teda jako nenaplní. Naštěstí jsme si při instalaci nechali vyvést plnění bomb na bok auta a důležitou obsluhu jsme hravě přesvědčili, že bomby nemáme ani náhodou a plyn je pro auto. Plyn jsme teda natankovali, ale bylo to o fous. Kdybychom věděli, že hned u výjezdu z města směrem na Kolimbari je další, nová benzínka s plynem, bylo by to lepší. Takto jsme byli vydáni na milost, protože jinak bychom museli pro plyn odjet zpět do Rethimna.

Ještě jsme natankovali velmi slušně naftu za 0,964 Eur. Jako náplast na utrpěné příkoří a ústrky jsme hned vedle Lidlu, kde jsme si ohřáli oběd, byla Pizzerie s volným a velmi slušným internetem. Zdrželi jsme se a udělali na počítačích vše, co jsme potřebovali. Z Chanie do Kolimbari jedeme po vedlejší silnici, kde je několik vesnic, ryze turistických.

Spousta hotelů a hotýlků, obchodů a restaurací a skoro vše zavřené. Ale je to tu i tak hezké a věřím, že v létě je to tu plné života a asi bychom tu ani neprojeli. Večer, pomalu už za tmy dojíždíme do maličkého městečka Kolimbari, které je dnešním cílem. Stojíme na molu na velkém parkovišti a pohodička. K večeři jsme si dneska dopřáli místní specialitu Dakos – Koukouvagia. Konečně jsme se osmělili, odhodlali a po hlubokém studiu technologického postupu vše potřebné nakoupili a dneska konečně připravili a snědli. Dakos – Koukouvagia, zní to velmi honosně, ale je to vlastně něco jako předkrm a v létě i hlavní jídlo a základem je sušený chleba či co to je . Tady jsou toho plné obchody, všech možných velikostí a druhů a je to poměrně dost drahé.

Suchary, se musí namočit, ale krátce a pak se na mokrý toust navrší rozsekaná rajčata, slaný sýr Feta (u nás Balkánský) a trochu oliv. Vše se poleje olivovým olejem. Namočený toust změkne a po zakrojení se rozpadne. Okraje nám zůstaly tvrdé a chroupavé.

Z krajových specialit, co jsme zatím měli možnost ochutnat, jsme se se Zdendou shodli, že dakos, teda nic moc a na Estonský šašlik (kilový kyblík lahodně naloženého libovoučkého vepřové masa), tak na ten šašlik to teda rozhodně nemá. Cenově to vyšlo stejně, Zdenda je hladový a kouká co ještě jako dostane konečně k té večeři, stále čeká, kdy vyndám ty řízky. Oba dva máme rozedřený dásně od tvrdých okrajů toustů. Nevím, asi jsme špatně pochopili technologický postup, ale vím, že dojíme veškeré ingredience, chleba dostane Zdenda pro ryby a tím končíme s dakosem.

Kytička pro dnešní den.

Dnešní trasa je 25 km