4.2.2016 Akrotini

Jedeme dál směrem na poloostrov Akrotiri, který leží před městem Chania, kam míříme. Už nám skončí internet, pokud už neskončil dneska a plánujeme si tam dokoupit další měsíc. Ale, dneska máme v plánu zdolat klášter Tzagkaron a Zdenda by se rád dostal až na konec poloostrova.

No, on je to na mapě jen taková výběžek, ale poloostrov to je a stojí na něm hned několik klášterů. Nás zajímá jen ten jeden, to si myslím, že nám pro dnešek ke štěstí bude bohatě stačit. Zase, nemusíme mít úplně všechno. Odjíždíme tedy z našeho skvělého místa, kde jsme strávili dva prosluněné dny a napojujeme se na hlavní silnici směr Chania. 

Diskutujeme, kolik tady musí ušetřit ročně peněz na údržbě silnic. Totálně zarostlé škarpy dávají tušit, že mnoho a mnoho let je nikdo nečistil.

Kdesi ve větvích je škarpa.

Můžeme ještě diskutovat o estetičnosti, zelená je zelená a jak víme, uklidňuje, ale tady je patrné, jak si mohutné keře a stromy berou kusy silnice do svého hájemství. Každopádně se silnice velmi zužuje a s ohledem na to, že plná čára tady absolutně nikoho nezajímá a předjíždí se o sto šest, působí zúžení silnice občas problém. Ještě k té údržbě, vlastně tady neznají sníh, takže odpadá na valné části Kréty posyp silnic kvůli sjízdnosti a jak vidíme, o silnice jako takové se vlastně nikdo nestará a ponechávají se osudu. Nové silnice nejsou skoro žádné a vše je podobně jako u nás zaflikované a látané jak se dá.

Dojíždíme ke klášteru, který se může pochlubit nejen poměrně starou historií, ale i zajímavým vznikem. Před klášterem je veliké a pohodlné parkovací stání. Jdeme dál a obdivujeme honosnost výstavby.

Takto monumentální klášter jsme ještě na Krétě nepotkali. Masivní hlavní budova a zajímavý vchod.

Připadám si, jako když jdu do zámku a ne do kláštera. Dva zakladatelé kláštera, Laurentios a Ieremias byli potomci poměrně významné a bohaté benátské rodiny a žili v klášteře. Údajně měli spory s ostatními mnichy, když při vykonávání bohoslužeb citovali svoje rodiče, kteří byli katolíci, a to údajně církevní otce dráždilo. A tak se bratři rozhodli, že si založí vlastní klášter. Holt, rodina je rodina, a když je ještě ke všemu bohatá, tak to se to staví. Dostali se až sem a když v maličkém kostelíku našli mnicha a tomu sdělili své přání, tak já nevím, ale komu by se nelíbilo přesídlit z miniatury do paláce. Mnich souhlasil se stavbou, jak málo stačilo a jeden z bratrů, Ieremias se vydal na horu Athos pro plány a druhý začal shánět stavební materiál. V roce 1612 se započalo se stavbou a celé to trvalo více jak dvě stě let. Je pravdou, že se o drobné zdržení postarali Turci, ale samotná stavba trvala skoro 40 let. 

V době výstavby a tedy i největší slávy byl klášter velmi, velmi bohatý. Vlastnil dvanáct velikých statků v okolí, byl zde seminář a kolej. Trošku mě udivuje, kde najednou vzal mrňavý kostel a budující se klášter takové bohatství, ale asi tenkrát to zbohatnutí šlo nějak lépe. Dneska je to už jen zašlá sláva a v klášteře žijí pouze 4 mniši a spousta koček.

Nicméně, klášter je opravdu moc pěkný a v létě to musí být neskutečně nádherná zelená oáza plná květin. Desítky a desítky květináčů, květinových mís a záhonů. Všude je natažená umělá závlaha ale i tak, je spousta květin ve výšce a ty se musí zalévat ručně.

Je to obdivuhodná zahrada a je obdivuhodné, co vše tady ti čtyři mniši zvládají. Všude je čisťounko, uklizeno, zameteno. Velmi se nám tam líbilo. Krásný kostel uprostřed nádvoří se uvnitř skví čistotou, čerstvě vyluxovaný koberec uvnitř kostela, nikde ani smítko prachu. Jen jsme koukali.

Na parkovišti je směrová tabule k dalšímu klášteru Gouvemetou, kam jsme původně neplánovali jet, ale je to naším směrem a tak zdoláváme další dost krkolomnou trasu. Všude je spousta koz a ovcí a my stoupáme vzhůru, skoro až na hřeben hor, které se tyčí nad námi. Cesta se občas hodně klikatí, ale je dobře sjízdná a zatím není valný problém. Končíme u bran kláštera Gouvemetou a jdeme dál, do areálu, který je také úžasně upravený.

Ovšem klášter je o několik tříd v horším stavu a naštěstí je zavřený. Tady mají zavřeno ve čtvrtek a v pátek. Na celé Krétě se absolutně nedá vysledovat, jak funguje otevírací doba na památkách. Každý si to řeší po svém, a jak se mu zlíbí. Je pravdou, že my jsme už zaznamenali zavřené dny zahrnující všechny dny v týdnu a dokonce, jedna cedule hlásala zavřeno i o dovolených a pak je mnoho památek otevřeno od 9 – 12 a pak až od 17h většinou do 19h. Tak nějak nevím, co s tou odpolední otevírací dobou mám dělat, když je 17.30 tma jako v ranci. Ale to je asi spíše pro pocit. Stejně jsme na hodně místech jediní návštěvníci za hodně dlouhou dobu, a když jim tam za týden přijedou jenom dva blázni, asi se nepředpokládá, že po 17h budou mít návaly návštěvníků.

Zdenda viděl v navigaci, že cesta vede dál, okolo nějakého kostela, což opravdu vede, a je to klášter Gouvermetou a ještě ke všemu, je to parádní výlet. Bohužel.

Kdybychom věděli, jaký to může být skvělý výlet, kdyby se v průvodci alespoň slovíčkem zmínili, určitě bychom si to celé naplánovali na celodenní výlet. Vzít si sebou studený oběd, čaj a jde se. Vypadá to tak, že my jsme úplně až na vrcholech kopců a scházíme po klikaté stezce úplně dolů až k moři. Nádherné. Velmi vřele doporučuji na výlet.

Až dole, v rokli, jsou pozůstatky posledního, třetího kláštera.

Bohužel, nevíme o něm veskrze nic a tak jen obdivujeme monumentální most a skalní modlitebnu.

Pozůstatky několika budov nás vrací do minulosti, i když ne až tak hluboké. Jsme tady úplně samy a je nám fajn. Počasí se trošku umoudřilo, když už nesvítí sluníčko, tak alespoň neprší. Stoupáme zpět ke klášteru, kde máme auto. Cesta je to teda nekonečná. Velmi vážně uvažujeme, že si koupíme trekové hole. Už několikrát by se nám velmi hodily. Jenže, to je právě ono. Stále zvažujeme a stále přemýšlíme, zda to či ono koupit a zda to opravdu využijeme. Těch věcí, které potřebujeme je hodně. Jsou to věci většinou normální potřeby, které každý běžně má doma a jen sáhne do skříně, nebo do šuplete a vyndá si to, co potřebuje. My bychom taky mohli sáhnout do skříně, máme dvě, ne, že ne, ale to by za chvíli ta skříň musela být nafukovací a hlavně, čím jsme déle na cestě, tak těch děsně potřebných věcí potřebujeme stále více. Je obrovský rozdíl, když jedeme na dva měsíce nebo na tři nebo na osm. To už se nedá říct, doma to doděláme, doma to upravíme, doma si to vezmu nebo, počkáme na doma. Klasika, ale my jsme doma. Takže zpět k těm trekovým holím. Asi, možná si je koupíme, ale to si musíme počkat na nějaký kvalitní outdoorový obchod, protože zase nemá cenu kupovat krám ve výprodeji.

Jdeme zpět snad až do oblak a blahořečíme lidem, co tu vydláždili cestu a tak se jde alespoň drobet pohodlně. U auta si dáváme svačinku a naší odpolední kávičku. 

Přijela čtyři auta, ale nikoho jsme nepotkali. Všichni jen obejdou klášter, podívají se na vyhlídku a jedou dál. Nikdo se tu nezdržuje nijak déle.

K večeru dojíždíme na dostřel Chanie do pobřežní vesnice Akrotiri.

Opět skvělé místo na pár dnů. Malá vesnička s velkým molem a velmi příjemnou, písčitou pláží. Toalety, sprchy a několik kohoutů s krásně čistou vodou. Na takové místo jsem čekala. Stromy poslouží na šňůry a můžu se vrhnout do praní. Tentokrát nechám prádlo na noc venku. Jsme tady sami a pochybuji, že by se někomu hodilo naše oblečení. Prádlo mi alespoň do rána pěkně vykape a možná i uschne. Domluvili jsme se, že zítra odjedeme klidně až po poledni, počkáme, až uschne prádlo a jedeme do Chanie. Zdenda má v plánu ještě dopoledne vyčistit nádrž na vodu, abychom využili vynikající kvality vody a je pravda, že jsme dlouho neměli tak dobrou příležitost. Vynikající vodu, možnost nacouvání auta až ke kohoutu a opuštěné molo, kde nám nikdo nemůže vynadat.

Na Krétě se pomaličku dostává vše do květu. Spousta krásných a pro mě exotických kytiček a keřů a stromů začíná kvést. S ohledem na to, že mnoho lidí by sem v tuto roční dobu snad i jelo, ale mají obavu z počasí, tak jsem se rozhodla, že ke každému dni připojím jeden květ z Kréty, tak jak budou kvést, vykvétat, růst či co. To je jedno, nicméně tady je první kytička. Nejsem květinářka a názvy neznám, a je mi to úplně šumák. Pro mne je důležité, že jsou ty květy krásné.

Kytička pro dnešní den.

Dnešní trasa je 70 km