9.8.2016 Pilsrundále - Lotyšsko

Ráno vyjíždíme z Kabli a jedeme vedlejší silnicí, kterou velmi, velmi doporučuji.

Je to silnice která vede hned vedle moře. Je vlastně souběžná s hlavním tahem, silnicí č. 4. Na této boční silnici značené v navigaci jako Rannasmera – Iklá jsou totiž ještě dva poslední, naprosto úžasné velké kempy RMK, které se mohou jinak úplně minout.

První z kempů, Lemme Telkimisala, je veliká upravená plocha hned u nádherné pláže,  skovaná v lese.

Mají tady velmi zajímavý vstup a je to první parkoviště, tábořiště, které je hrazené. Ale pozor, jak zajímavě.

Platí se za vjezd do areálu 3,2 Eura a můžeme být na místě, jak dlouho chceme.

Jedná se o to, že pokud pojedeme pryč a budeme se chtít vrátit, platíme zase ty 3,2 Eur a zase na jak dlouho chceme. Areál je veliký, s toaletami a restaurací, kde mají i velmi příznivé ceny.

Nicméně, spousta parkovacích míst pod stromy a nepřeberné množství místa pod stromy a řekla vbych, že tu má každý svůj vlastní soukromý gril.

Tolik grilů a zastřešeného sezení se hned tak nevídí a pár kroku je krásná pláž s běloučkým pískem, před větrem chráněná lesem.

Něco perfektního, co se jen tak nevidí. Nechápeme a nevěřícně procházíme kempem. Pokud bychom chtěli strávit přijemný týden nebo jen pár dnů lenošením u moře na krásném, klidném místě, poplatek je vyloženě úsměvný.

Jsou prázdniny v plném proudu, polovina prázdnin a tady je pusto prázdno. Napočítali jsme pár aut. Na prstech jedné ruky. To snad u pokladny, kde byli zaměstnanci, 4, bylo víc lidí po kupě než v celém areálu. Slečna z restaurace se na nás culila v domnění, že se zastavíme a konečně si někdo něco dá. Bohužel.

Jdeme a jedeme dál. Kousek, jen pár kilometrů je další a už definitivně poslední kemp RMK a pak už jsou hranice. Zajíždíme jen ze zvědavosti a na prohlídku ani nejdeme. Velké parkoviště a krásná kadibudka.

Kemp se jmenuje Krapi Telkimisala a je také veliký. Vjezd pro auta je kousek od nás a my jen tak koukáme a za chviličku jedeme dál.

Vedle nás stojí bydlík z Francie, ale to je tu pomalu událost. Potkat bydlík je skoro rarita. Za den jsme jich potkali pár. Díky diskusi na Caravan24 zdravím i já jako o život a úspěch je zatím tak 80%. Pokud protijedoucí nepozdraví, velmi rozhořčeně komentujeme jeho přezíravost a nevychovanost. Zdenda dotáhl zdravení do dokonalosti. Když se blíží proti nám bydlík, nalehne na volant a mává oběma rukama a ještě se u toho děsně směje. Já mávám také, ale to je mávání, žádné ledabylé pozvednutí ruky a jen takové gesto. Máváme jako o život a protijedoucí posádka je tak vystrašená, vyděšená a udivená, že jim strach nedovolí neodpovědět. Tak se bavíme a nevinné povzdechnutí Proč se nezdravíme je pro nás zdrojem docela dobré zábavy. Faktem je, že když jsme vyjeli, tak jsem vůbec nevěděla, že nějaké zdravení posádek existuje.

Když jsme vyjeli a Zdenda pozdravil první projíždějící bydlík, říkala jsem si, asi je zná. Když zdravil další, už mi to začalo vrtat v hlavě, ale stále jsem si říkala, tím, jak jezdil v kamionu a tolik let, má na silnicích hodně známých. No a tak to pokračovalo, Zdenda Zdravil a já zírala, kolik má známých. Až jsem to už nevydržela, protože zdravil všechny značky a SPZ napříč celou Evropou a to už mi to nedalo a zeptala jsem se, jestli je jako zná? Odpověď byla jasná, ne, ale je to hezké se pozdravit a dělá se to.

Tak to byla moje první zkušenost se zdravením protijedoucí posádky. Přiznávám se, že mi dělalo dost dlouho potíže mávnout pozdrav na zcela neznámé auto a ještě cizince. Faktem je, že když automaticky odpověděli, měla jsem radost a začala jsem zdravit také. Teď z toho máme celodenní zábavu, cíl a jaksi i povyražení. Zvlášť, když protijedoucí neodpoví, no, ty komentáře by měli slyšet.

My už ujíždíme k domovu a plavně projíždíme hranice s Lotyšskem. Na večer jsme dojeli k zámku v obci Pilsrundále. Má to být barokní a rokokový skvost. Na velikém parkovišti je bydlík se starším párem z Německa. Tak tu aspoň nejsme sami. Kolegové jsou hovorní a přišli se k nám pozdravit. Na odchodnou dostali borůvkový koláč a jen zírali. Nebral jim to rozum, že v autě jsem dokázala upéct borůvkový koláč s drobenkou navrch. Zdenda jim vysvětloval kouzlo české speciality Remosky, ale moc to nechápali. Oni byli na večeři v restauraci hned vedle parkoviště a v autě asi moc nevaří. Každopádně já měla zrovna vařící večer a když pán viděl moje zadělané těsto na bramborové knedlíky s uzeným, tak jen mlsně okukoval a to ještě v celém autě voněla bramboračka.

Díky naší anténě jsme se připojili k místnímu hostinci s ubytováním. Má volnou síť, tak jsme se ani nemuseli trápit s heslem, ale normálně bychom jejich síť neviděli. Anténa nám pomohla, signál úžasně zesílila a my máme docela slušné připojení v autě. Řekla bych, že už se nám díky připojení zdarma na cizí internet zaplatila.

Dnešní trasa je 220 km