19.10.2016 Ioánnina - Řecko

V Ioánině zůstáváme ještě dnešek. Ráno prší a není kam se hrnout. Prudce se ochladilo a se slzou v oku vzpomínáme na Thermopyly.

Stojíme na velmi příjemném místě, hned kousek od hradeb starého města. Zdenda opět zaperlil a našel podle navigace skvělé místo na parkování. Cestou jsme minuli dvě parkoviště, kde se platí 3 Eur za den. Nevím, jestli je v to počítána i noc, ale myslím, že by se to dalo usmlouvat na noční stání. Parkoviště jsou skoro prázdná a domnívám se, že i tady se jim každé euro hodí. Díky anténě jsme připojený na místní internet a doděláváme si na počítačích co je potřeba. Zítra už konečně vjedeme do Albánie a nevíme, jak to tam s internetem budeme mít. Každopádně v Řecku, pokud je ve výbavě cestovatelů nějaký zesilovač signálu wifi, není důvod si internet kupovat. Zatím jsme měli na naší anténu připojení skoro všude.

Dopoledne se trošičku roztrhaly mraky a jdeme na průzkum města. Stojíme u velkého jezera Pamvotis a proti nám se začíná zvedat pohoří Pindos.

Zatím je bohužel v mrakách a žádná panoramata se nekonají. Městečko Ioanina, je staré město, které jak píše průvodce, trpělo pod tureckým jhem  500let.

Nicméně o pár vět dál se zase píše, že Ioánina pod tureckou nadvládou vzkvétala jako středisko umění a řemesla. No a pak z toho mám být moudrá.

Tak nevím, jestli trpěla, nebo vzkvétala, každopádně my se touláme uličkami, kde je spousta kavárniček a restaurací a taveren a různých bister.

Přesto, že je pracovní den a dopoledne, skoro všude uvnitř někdo sedí, ve všech jsou nějací hosté, kteří v poklidu usrkávají svojí kávu. Takto to vypadá opuštěně, ale prudce se ochladilo a tak se sedí uvnitř.

Nevím, kde na to ti chudí Řekové berou a kdo vlastně tady pracuje.

Na pozdní oběd se vracíme k autu velikou oklikou a potkáváme naprosto úžasný obchod místního vetešníka. Lidi, co ten tam měl věcí, to nám ani rozum nebere.

Už venku je obrovská spousta parádních skvostů a co teprve vevnitř.

Vůbec není vidět, přes ty hromady krámů, že se dá vejít dovnitř. Několik místností zcela zaplněné vším možným, až se probojujeme do poslední, klenotnice.

Ta je bombastická a přepychově osvětlená. Dvě blikající zářivky nám ukazují kouzlo starých věcí, které jsou úžasné. A když si za pult stoupne pyšný pan majitel, mám co dělat, abych fotila ty jeho poklady s náležitě zaujatým a vážným výrazem.  

Asi jsme ho zklamali, nic jsme si nekoupili, ale Zdenda, jak je jeho zvykem se s panem majitelem dal do řeči a vše mu pochválil. Nevadí, že si nerozuměli ani slovo, ale pan majitel byl nakonec spokojený.

Ještě se nám podařilo objevit místní tržnici. Oproti Makedonii je to hodně smutná písnička.

Jeden jediný stánek a vše co tam paní měla, bylo pekelně drahé.

Rajčata 2 Eur, hroznové víno 2,5 Eur mandarinky zelené jak brčál 1,85 Eur, jablka 2,5 Eur.

Najednou se roztrhaly mraky a my jdeme do města ještě jednou. Je krásně, sice už chladněji, ale krásně a tak jdeme zase jinudy, abychom si staré město celé prošli.

Naproti nám je ostrov Nissí, který z našeho pohledu jako ostrov vůbec nevypadá. Je tam Muzeum Aliho Paši, který tady byl zavražděn. Podle všeho, to byl nekrutější vládce oblasti za celou dobu vlády Turků.

Dokonce sultán v Istanbulu měl z jeho rostoucího vlivu strach a poslal popravčí četu, aby ho Paši zbavila. To se samozřejmě hodilo Řekům, a když Ali Paša prchnul na ostrov, klidně ho naprášili Turkům. No a ti ho bez milosti zabili, zastřelili, a aby toho nebylo málo, usekli mu hlavu a tu poslali sultánovi do Istanbulu.

Tak skončil příběh krutého vládce Ioániny Aliho Paši a pro nás z toho plyne poučení, chovejme se k bližnímu svému slušně a s náležitou úctou. V opačném případě to dopadá velmi špatně.

No a to je poslední fotka dnešního dne, protože tady nám oběma zahlásil mobil, že máme někoho v autě. Jsme poměrně dost daleko od auta a dáváme se do běhu. Zdenda sprintuje a já se držím hned za ním. Mám připravený foťák, kdyby byl potřeba, a v běhu ho nastavuji na co nejlepší program, abych mohla vyfotit prchající zloděje, bídáky, bídný, verbež nenechavá. V hlavě mi to šrotuje, o co vše můžeme přijít a asi v této chvíli i přicházíme. S ohledem na to, že sebou vytrvale tahám v baťohu mojí milovanou čtečku, kde mám nahraných skoro 2 tisíce knih, jen takové příruční množství na dobu nouze, tak moje ztráty by nebyly až tak velké. I tak mám před očima vyrvané okno nebo alespoň rozbité okýnko u mě nebo u Zdendy a co vše se nám mohlo ztratit. Zase je další problém. Už přemýšlím, že budeme volat policii a jestli máme vyrvané velké okno, tak tady ho nikde nemáme šanci sehnat a tak dál. Zkrátka běžíme k autu a mě se odvíjí v hlavě všechny možné katastrofické scénáře. Splavený a totálně vyřízený dobíháme k autu, které si v poklidu stojí na svém místě, netknuté a nikde nikdo.  Nechápeme, proč najednou se alarm spustil a nám oběma nahlásil vniknutí do auta. Tak zase teď řešíme s poskytovatelem GPS Dozor, kde je problém a proč jsme dostali hlášku, které není pravdivá. Oni se mohou v systému podívat na průběh celé akce a bylo by dobré odhalit příčinu. Máme novou a docela zajímavou zkušenost. Kromě toho, že jsme zjistili, že naše fyzička je totálně v háji, tak já jsem přeborník v konstruování a vymýšlení katastrofických scénářů.  Zdenda samozřejmě ten problém nemá. Coby lovec, ochránce, vůdce, mechanik, navigátor, znalec a odborník měl určitě a samozřejmě vše pod kontrolou.  Ale to si dělám srandu, taky měl pěkně nahnáno a taky měl obavy o náš skromný majetek který si sebou vezeme. Není to nic světaborného, ale mrzelo by to.