10.10.2016 Thermopyl - Řecko
Stojíme na našem starém, známém místě u horkých pramenů v Thermopylech nebo Thermopylách.
To je jedno, každopádně je tady naprosto skvěle a strašně moc si užíváme každý krásný den. Samozřejmostí jsou permanentní koupele, které jsou nepřekonatelné.
První koupel je hned po ránu a pak už to je jen jak máme chuť a náladu. Stále je tady dost velké vedro a to u mě ve spojení s horkou vodou není zrovna to pravé. Zdenda horko miluje, tomu to absolutně nevadí, ale já si počkám na večer a to je to pak skvělá koupel. Máme už podzim a večer se dost prudce ochladí a horká voda je úžasná.
A protože jsme přímo v dějišti jedné z nejslavnějších bitev, bylo by dobré si o bitvě u Thermopyl něco málo povědět. Sice jsem už o bitvě psala, ale neškodí si něco málo připomenout. Jelikož opakování je matkou moudrosti, tak tady je, znovu, pár historických faktů.
Píše se rok 480 př. n. l. a perský král Xerxés I. se rozhodl, že potrestá Athéňany a Sparťany za jejich opovážlivost vzdorovat perské říši. Řek Hérodotos uvedl, že celá perská armáda včetně posádek lodí, vozatajů a jízdy měla 5 283 200 mužů, z toho prý bylo 1 700 000 pěšáků. Tento počet je určitě hodně přehnaný, takže domněnky a odhady, se pohybující zpravidla mezi 100–200 000 vojáky perského krále. I tak je to číslo obrovské a rozptyl v odhadu je obrovský a v tehdejších dějinách takové vojsko nemělo obdoby. Bohužel, na straně Řeků byly velké rozpory, kam až ustoupit a odkud se začít bránit. Sparťané a někteří jejich spojenci chtěli ustoupit až na Peloponés a zbytek země dát napospas útočníkům, ale obyvatelé středního Řecka, především pak Athéňané, nechtěli přijít o Athény a nakonec se dohodlo, že první obranná linie bude umístěna už v Thermopylské soutěsce. Pokud jde o zvolené místo bitvy – Thermopylskou soutěsku – jen těžko si lze představit vhodnější místo k obraně. Průsmyk je velmi úzký, na obou koncích, jimž se říkalo Východní a Západní brána, byla cesta široká jen na průjezd jednoho vozu. Thermopyly znamená „Horké brány“ – podle horkých pramenů, z nichž stále stoupá pára a místo možná bylo vybráno i proto, že je úzce spojeno s životem a smrtí legendárního Hérakla, za jehož přímé potomky se považovali spartští králové. Leónidas se se svými třemi sty těžkooděnci a pomocným oddílem hélótů, spartských otroků, položil na jednom návrší v nejužším bodě soutěsky s názvem Kolónos.
Vezmu to rychleji.
Vojsko Řeků čítalo asi 7000 bojovníků a proti nim stála ohromná perská armáda, zhruba 100 – 200 tisíc bojovníků, včetně obávaných perských Nesmrtelných. Ti byli zvláště nebezpeční a odhodlaní absolutně ke všemu. Nesmrtelné provázela pověst, že je prakticky nelze zabít. Takže na straně Řeků bojovalo mnoho kmenů z celého peloponéského výběžku včetně Kréťanů. Byli zde Sparťané, Thespijský, Peloponésané - Tegejci, Korinťané, Mykéňané, Orchomenejci, Fliunťané, Mantinejci, Opunští Lokriďané a Arkáďané. Malý kontingent Thébanů a Fókové. Ti všichni se utkali s Peršany, ale bylo to proklatě málo. Stačila zrada jednoho zhrzeného sparťana Efialta z Málidy, který Peršanům prozradil existenci tajné stezky přes pohoří Kallidromos nad Thermopylami. Po ní Nesmrtelní v čele se svým velitelem Hydarnem přešli, zahnali na útěk oddíl Fóků, určených k její obraně, a poté stanuli u opačného konce průsmyku.
Král Leónidas v poslední chvíli zachránil větší část své armády tím, že ji odeslal pryč. Sám učinil slib, že Thermopyly neopustí, a se svou tisícovkou mužů to také dodržel. V soutěsce padli všichni jeho bojovníci i on sám. Prodali své životy za cenu zhruba dvaceti tisíc Peršanů, včetně dvou Xerxových bratrů.
Hérodotos napsal „ Hellénové u vědomí, že je čeká smrt od těch, kteří je obcházejí přes hory, osvědčovali proti barbarům největší možnou sílu až k zuřivosti. Většina jich tehdy měla už zlomené kopí a zabíjela Peršany mečem. Pak ustoupili do úžin průsmyku, obešli hradbu a hustě obsadili pahorek. Na tomto místě se bránili noži, pokud je ještě měli, i holýma rukama a zuby.“
Peršané tak měli otevřenou cestu do Athén, ale i prohraná bitva znamenala pro morálku Řeků obrovskou zpruhu a pro Řeky to byl podklad k vědomí, že i s malou armádou se dá vést velká bitva. Několikadenní odpor početně maličké armády způsobil Peršanům obrovské ztráty a hlavně, Athény získaly tolik potřebný čas k evakuaci svých obyvatel a zabránili tak dalším obrovským ztrátám. Osoba spartského krále Leónida a jeho mužů je dodnes celosvětově chápána jako ztělesnění odvahy a splněné povinnosti.
Řecký básník Simónidés z Keu složil na počest Sparťanů padlých v bitvě světoznámý epitaf, který je vyryt do kamene na památníku.
Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským
že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám.
Na druhém pomníku, který byl postaven jako společný pro všechny Řeky, stál nápis:
Se třemi milióny se na tomto místě ze země Pelopovy bilo čtyřicet set.
V dnešní době je na místě bitvy nový monument, zvaný Leónidův, na počest padlého spartského krále. Je na něm vyryta jeho odpověď Xerxovi na výzvu, aby se Řekové vzdali a odevzdali zbraně. Byla stručná: Molónlabe! Pojď si pro ně!
Ještě dvě takové, jak bych řekla průpovídky, nebo známé věty.
Když se prý spartský bojovník Diénekés dozvěděl, že perských lučištníků je tolik, že jejich šípy zakryjí i slunce, odvětil: Výborně. Alespoň budeme bojovat ve stínu.
Spartské ženy pak svým mužům, kráčejícím se štíty do boje, říkaly: S ním, nebo na něm. Čili vrátit se se štítem jako vítěz nebo na štítu jako mrtvý. Z těch dob pochází výraz odejít se štítem, se ctí.
Takže, tolik praví historie o místě, kde se právě nacházíme, o místě, které velmi vřele doporučujeme k zastávce, alespoň na jeden den nebo jeden večer.
My jdeme ještě procházkou tam, kde prameny vyvěrají ze země. Prameny tady mají 42°C a tabulka s varováním je na místě. Takto horké prameny by mohly mít dost fatální následky pro lidi, kteří trpí například srdeční chorobou. Tam, kde stojíme my, už voda teče takových 800 m korytem a už se poněkud ochladila. U nás už máme 36 - 37°C a to je už příjemná, přijatelná, snesitelná teplota.
V místě, kam přijíždějí místní lidi se vykoupat je stále velký bývalý hotýlek přeměněný na ubytovnu pro běžence. Ti jsou absolutně v pohodě. Občas někdo z nich kolem nás projde, slušně pozdraví a jde dál. Absolutně žádné náznaky nebo snahy o cokoliv. Samozřejmě je tu pán, který má na autě bednu vlašských ořechů, bednu granátových jablek a normální veliká krásná jablka, váhu a nabízí turistům a návštěvníkům své zboží.
Má i takovou to plodinu. Jakási hruška-jablko, ale neměli jsme ještě odvahu koupit a ochutnat. Je to velké, je to žluté je to podivné, co je to? Nevíme, ale určitě a pokud to nebude nijak pekelně drahé, jeden kousek si koupíme jen na ochutnání.
Jinak ovoce a zelenina jsou hodně drahé. Kilo hroznů, nebo jablek pod 2 EUR se skoro nedá koupit. To je nějakých 56,- Kč.
Celý den se koupeme, jak už jsem se zmínila, já si koupání nechávám na ráno nebo až k večeru, když už není takové horko.
Protože nikde nikdo není, můžeme se v klidu koupat na hambato a je to nesmírně příjemné. Neřešíme mokré plavky. Občas přijede nějaké auto, vykoupou se a hned odjíždí dál.
Jak píšu cestopis tak jsem si vzpomněla ještě na jednu na včerejší příhodu. U příjezdu k prameni a ubytovny je velké parkoviště, kam přijíždí i autobusy s turisty a permanentně tam parkují kamiony na přestávku. A co nevidíme, dva bydlíci, sice každý stojí jinde, ale to nevadí. A tak si to hned k nim hrneme, teda hrnu. Zdenda není tak lačný ze setkání, to já jsem spíše natěšená, co kdyby to byli naši. Jsme přeci jen hodně daleko od nich, nejsme z jejich místa vidět a můžeme jim poradit lepší místo na stání, třeba o tom neví, že se dá stát o kus dál, stranou všech a mnohem lépe. Nejsou to naši, jsou to Řekové a tak jsem slušně, s úsměvem pozdravila a nic. Pán jen koukal, nechci říct tupě a pani jsem regulérně donutila odpovědět na můj pozdrav. To se dělá tak, že se na dotyčného upřeně zírá, samozřejmě se musíme u toho usmívat. Druhé straně nezbývá nic jiného než kapitulovat a odpovědět. Většinou. Ovšem tak kyselou a naštvanou odpověď jsem nečekala. Zařekla jsem se, že už nikdy, nikdy žádnou řeckou posádku zdravit nebudu, protože nemám zapotřebí kazit si den zapšklým člověkem. Ale dál, co se nám nestalo. Večer se Zdenda koupe, já sedím u auta a hraju si s fotoaparátem a návodem jak na něj a nejednou, kde se vzalo, tu se vzalo, přijel pán ve starším autě a přivezl nám tři obrovská granátová jablka. Chtěl mi je dát, ale já mu posunky ukázala na Zdendu v potoce, on je teda jen předal Zdendovi, mě zamával a odjel. Včera se tu prý byl vykoupat a ptal se Zdendy, odkud jsme. Nic víc. V zájmu objektivity, musím říct, ne všichni jsou nadutí, kyselý a hloupý, je tady spousta milých lidí.
