13.12.2016 Rovinj - Poreč - Chorvatsko

Rovinj je maličké městečko, které není ničím zajímavé. Snad jen, že všude jsou zákazy bydlíkům  a nikde nesmíme stát, velmi pěkné staré město a na kopci velký kostel. 

S těmi zákazy už mě docela štvou. Vlastně se dá říct, že nikde nemůžeme stát, nikde nám vlastně nedávají vůbec žádnou možnost parkovat, aniž bychom porušovali jejich pravidly hry.

Teď je zima a tak dost hřešíme na to, že parkoviště jsou prázdná a teď mimo sezonu, si nás nikdo moc nevšímá, ale v létě je to vlastně problém neřešitelný. V létě se tady jen a jen platí. Musím říct, že i Řecko, na kterém jsem nenechala nit suchou, je proti Chorvatsku vyslovený břídil. 

V Řecku se dalo najít, sem tam, nějaké volné stání. Dalo se zajet třeba kousíček stranou a už jsme mohli stát bez omezení. Tady? Ani náhodou. Se slzou v oku vzpomínáme na Turecko, které jsme skoro celé prostáli na molech a v těsné blízkosti pobřežních promenád a kde policie přijela ne pro to, aby nás pokutovala, ale pro to, jestli něco náhodu nepotřebujeme, jestli je vše v pořádku.

Albánie, pohodová země, dalo se stát téměř všude. A to vůbec nemluvím o Estonsku, Litvě a Lotyšsku. Absolutně bez problémů. Stát se dá skoro všude a bez omezení. Jistě, někde v centru měli placená parkoviště, ale pokud nemusím stát zrovna u nejvýznamnější památky na dva metry, tak parkoviště kousek dál jsou už zadarmo. Tady se všude platí vlastně v celém městě.  Skoro nejde najít nic, kde by se parkovalo, aniž bychom riskovali střet se zákonem. Ale, dost hudrání, ještě jeden den a opustíme jednou pro vždy Chorvatsko, kam, jak doufám, se už nikdy nevrátíme. Je mi líto, ale v Chorvatsku si připadám jako lovná zvěř. Vůbec si to tu neumím představit v sezoně.  Bohužel, je to pro nás, pro Čechy, nejbližší kloudné moře v rozumném dosahu, nebo lépe, dojezdu.

Jelikož jsme tady v zimě, tak jak jsme si naplánovali, můžeme se místo cachtání v moři, které by mi vůbec nebylo proti mysli, věnovat poznávání měst a městeček, což má také svoje kouzlo.

Snad to naše toulání po uličkách a zapadlých vesničkách bude mít přínos i pro Ty, kteří se nehodlají ploužit letním vedrem v rozpálených ulicích a raději leží u moře, a díky naší reportáži z cesty, se mohou podívat do míst, od kterých byli vzdáleni jen pár kilometrů. Teda, to je věta.

My stojíme, samozřejmě, na zakázaném stání pro bydlíky a jdeme po pobřeží do města. Opět jsou tu kouzelné, křivolaké uličky, dlážděné kameny a parádní balkonky, které jsou úžasné. Jako hospodyňka obdivuji věšení prádla v bytě a okně nad mořem.

Teda, tady když upadne kolíček, tak je zkrátka v nenávratnu a na špatně pověšené tričko, které se uvolní a odplachtí do moře, raději ani nemyslím. Ale určitě je to tady o zkušenostech a praxi.

Tričko jednou spadne a pak už si každá pradlenka dá veliký pozor, jak prádlo kolíčkuje.  My jdeme na kopec k velkému kostelu sv. Eufémie.

Marně odhadujeme, cože je to za postavu na špici zvonice. Já jsem se domnívala, že je to mořeplavec, ale ona je to ta sv. Eufémie, jinak i patronka města.

Kostel je zavřený a tak si ho jen prohlížíme z venku. Zvonice je věrnou kopií zvonice z kostela sv. Marka v Benátkách. Tam se za pár dnů dostaneme, ale teď můžeme obdivovat její mladší a podstatně nižší sestřičku.

Jdeme dolů k přístavu a na náměstí, kde je další parádní Hodinová věž. Na nábřeží si rozbalíme oběd a užíváme sluníčka. Je skvělých 18°C.

Na všechny naše výlety po městě, nebo do přírody, balím do batůžku svačinku nebo oběd, nějaké ovoce a do termosky čaj. Vždycky si najdeme nějaké pěkné místo v parku nebo na nábřeží a v klidu se najíme.

Ono se to nezdá, ale ušetříme tak velkou spoustu peněz. Nejhorší je hladový pocestný a všude pak najednou všechno úžasně voní. Tu pečené klobásy, tam smažené karbanátky anebo, když se sliny sbíhají, stačí obyčejný hamburger.  

Tam v dáli nám stojí osamocený Flíček.

Odpoledne odjíždíme do Poreče, předposledního města v Chorvatsku.  Máme před sebou poslední památku UNESCO v Chorvatsku.

Cesta je pohodová, ale ničím zajímavá. Je znát, že je všední den a zima. Provoz je minimální. V Poreči je to opět jedna placená zóna a hlavně plná zákazů bydlíkům. 

Nakonec parkujeme na obřím parkovišti, které je teď prázdné a v sezoně placené. Všemu vévodí obrovská tabule s přeškrtnutým bydlíkem. Uvidíme, jestli si na nás nějaký policista došlápne anebo nás nechají na pokoji a v klidu přespíme.  

Dnešní trasa je 40 km