25.11.2016 Kotor - Monte Negro
To, čeho jsme se obávali a co nám předpovídala Windyty přišlo. V noci začalo pršet a prší stále. Co prší, leje jako z konve a je chladno. Takže na nějaké velké courání po starobylém Kotoru to teda vůbec není.
V poklidu čekáme až do oběda, jestli se počasí drobet neumoudří a pak teprve půjdeme vstříc dějinám.
Na Kotoru je zajímavé, že je to městečko, které má pouhopouhých 1331 obyvatel, ale s přilehlými osadami se vyhoupnou na krásných 23 tisíc. Domnívám se, že je tady myšlen Kotor jako staré město uvnitř hradeb, to by odpovídalo a přilehlé osady, to nevím, co je tím myšleno, ale asi to bude město okolo hradeb, což by také odpovídalo.
Až z vršku opevnění nad městem vidíme, jak je Kotor roztahaný okolo po vedlejších údolích. Před sebou máme krásný záliv, boka Kortorská, který je dneska bohužel v mlze, ale ze včerejších fotek je patrné, jak je úžasný. Zakousnutý do horského masivu Lovčen a perfektně krytý ze všech stran. Úzkým průplavem se dřív hned tak někdo nedostal.
Staré město nemá nijak dlouhou historii, prošli jsme mnohem starší města, ale péče a um s jakou je dáván do patřičného stavu je fascinující.
I to byl jeden z důvodů zapsání do seznamu světového dědictví UNESCO v roce 1979. Jedná se o nejlépe zachované středověké město v jihovýchodní Evropě. Zkrátka v oblasti, kde se právě nacházíme a kterou projíždíme.
Celé staré město bylo postaveno v jakémsi trojúhelníku obklopeném hradbami. Ty jsou na mnoha místech velmi vysoké. Městské hradby se šplhají vysoko nad město, kde jsou další kostelíky a hlavně střílny a obranná opevnění pro vojáky.
Celková délka je skoro 4,5 km a v některých místech hradby dosahují 20m výšky a občas šíře až 15m. Obrovské úsilí ochránit obyvatele před vetřelci je vidět na každém kroku. Tak jak se město stavělo a rozrůstalo, můžeme rozlišit stavební styly napříč mnoha staletími. Románský kostelík, gotický chrám, renesanční a barokní domy. Některé jsou honosné, hlavně na náměstíčkách, ale většina domů je sice vysoká, několikapatrová, ale stísněná na malém prostoru. Na náměstí je obvykle nějaký ten kostel, nějaký ten palác a nějaká ta dílna. Klasické plně funkční, životaschopné opevněné středověké město.
Jak už jsem se zmínila, historie města není nijak valně stará, první zmínky o Kotoru jsou až ze 7. století a to už byl důležitou pevností Byzantské říše. Je zajímavé, že když se v oblasti Černé Hory střídali různí vládcové, Kotor si vždy uchoval jistou nezávislost nad zrovna vládnoucím království nebo říší. Takto téměř bez valných ztrát přečkalo vládu Byzantské říše, vládu Turků, vládu Benátské republiky.
Na krátko Kotor přešel pod správu Rakouska jako součást provincie Dalmácie. Až se dostáváme k druhé světové válce, kdy byla oblast okupována Itálií a po té Německem, až se stala po osvobození součástí Jugoslávie, kde si opět udržela jistou autonomii v rámci republiky Černá Hora.
Přestalo hodně pršet a prší už jen málo a my můžeme konečně vystartovat do pevnosti. Je to velká škoda, že je tak ošklivo.
Když jsme tu byli včera jen na kukačku, sice zapadalo už slunce, ale bylo jasno. Teď za deště jsou fotky dost špatné. Vyzbrojeni skvělým fotoaparátem a rezervní baterkou jen smutně koukáme do deště.
Z fotek dneska žádnou díru do světa neudělám. Cíl naší dnešní trasy, vrcholek opevnění, je v mlze. Daří se nám po kluzkých kamenných stupních vystoupat do skoro poloviny kopce, ale mlha a déšť nás na chvíli zastavili u kostelíka, který je samozřejmě opuštěný a prázdný.
Hned nad námi už je království mlhy a riskujeme zlomení nohy nebo uklouznutí ve výmolu na mokré středověké dlažbě. Podle mne zbytečné, ale velitel vozu rozhodl a přes to vlak nejede.
A že jich je tady požehnaně, myslím těch výmolů. Však na ceduli se hlásá „ pozor nebezpečí a jen na vlastní riziko“.
V přístavu nám parkuje obrovská výletní loď, kterou si samozřejmě nemůžeme nechat ujít. Je veliká a připlula až nad ránem. Vychrlila několik stovek výletníků a hned je to znát. Jen je mi jich líto. Zaplatí si velmi drahý výlet po památkách a je tak ošklivo. Ale je pravdou, že je skoro zima a to se deštivé počasí se holt očekávat musí.
Jdeme v dešti zpět domů. Loď mohutně třikrát na rozloučenou zatroubila a odjíždí a i my se taky vracíme.
Cestou jsme si koupili další zásobu mandarinek za pár centů. Jen odhadem jsme jich za těch pár dnů, co jsme v Albánii a teď v Černé Hoře, zbaštili skoro 20 kg. Večer jsem se pustila do buchet. Máme málo proudu a Zdenda musel vyndat centrálu.
Přestože jsme byli půl dne pryč, tak dva počítače a trochu málo světla nám docela vyčerpá veškeré zásoby v baterkách. Při té příležitosti upeču buchtičky buď ke kávičce, nebo budou na ráno na snídani. Myslím, že se povedly.
Kvasnice už mám místní, mouka je ještě z Albánie a povidla, poslední kelímek, z domova.
Přejeme všem krásný večer.
