24.11.2016 Kotor - Monte Negro

Ráno odjíždíme směrem na poslední památku v Černé Hoře – neboli a lépe a hezčeji Monte Negro,  to mi zní tak nějak honosněji, a tím, teda tou poslední památkou je, Herceg Novi.

Občas se pekelně zamotám do toho, co chci říct, omlouvám se. No, a pak už máme cestu po kousíčku Srbska, tam musíme v potravinách utratit pár jejich korunek, co nám zbyly a už budeme v Chorvatsku. Nicméně, my jsme stále ještě v Monte Negro a málem bychom byli bývali minuli nejúžasnější památku země a tou je prastarý a krásný Kotor, památka UNESCO.  Hrůza, v celé Černé Hoře jsou jenom památky dvě a my tu na naší cestě málem prošvihneme.  Byla to moje chyba a naštěstí jsme ji nevědomky napravili. Hlavně, že se pořád v těch seznamech a materiálech a průvodcích motám. Stále je mám někde po ruce, právě z důvodu abychom něco nevynechali a neprošvihli.

Cestou kupujeme další porci mandarinek. Tentokrát šel na nákup Zdenda a samozřejmě, naše auto a prodejce u silnice to je jasná okamžitě přemrštěná cena. Bohužel, pan prodejce neměl cenu napsanou, ale i tak se nakonec obchod podařilo uskutečnit.

Sice se chvíli držel za srdce pan prodavač, Zdenda se několikrát odcházel se mnou poradit a nakonec mi pan prodejce poslal do auta hubičku. Byl úžasný a mandarinky má vynikající. Komediant, ale všichni jsme se pobavili a o tom to je.

Rozhodovali jsme se, jestli si cestu zkrátíme a vyhneme se Kotorskému zálivu, Boka Kotorská. Je krásný a slunečný den. Oběd jsme si v poklidu dali na příjemném parkovišti. Vůbec se nám nechce pokračovat a po obědě si dáváme ještě kávičku a poslední kousek koláče. Pekla jsem takový koláčový trojboj. Na těsto jsem navršila spoustu tvarohu s cukrem a rozinkami, nakrájená jablíčka se skořicovým cukrem a na to jsem ještě měla od Milušky malou skleničku borůvek. To celé zasypané drobenkou a je to jedna velká báseň.

Zdenda nelenil a vyndal křesílka. Sedíme, polemizujeme a najednou se ukázal delfín. Jak si Zdenda posteskl, taky se mohli víc předvést.

Fotky ve výskoku by byly mnohem zajímavější, ale zde je důkaz, že i tady jsme viděli delfíny. Ony totiž hned za rohem jsou velké chovné sádky ryb a delfíni tam asi byl na lupu.

Máme krásný den, času dost a tak se rozhodujeme, že si zátoku projedeme celou kolem dokola po Jadranské magistrále.

Dá se to vše zkrátit.  Jednak trajektem, který jezdí každou chvíli kousek za námi anebo ještě kousek dál, zkratkou. Jadranská magistrála, tak to je kapitola sama o sobě.

Docela by mě zajímalo, jestli ten, kdo to tak pojmenoval, vůbec věděl, co slovo magistrála znamená. Každému řidiči slovo magistrála evokuje pohodlnou silnici.

Minimálně o dvou pruzích se středovou čárou. Tady je to jeden pruh, který se vine po pobřeží a pozor, provoz je v obou směrech.

A o středové čáře si můžeme nechat leda zdát. Takže průběžně couváme, vyhýbáme se, zajíždíme ke straně, co to jde, nebo se míjíme na milimetrové vzdálenosti. Samozřejmostí jsou sklopená zrcátka.

Spousta aut má boční zrcátka buď příšerně omlácená, nebo jejich existenci už majitelé dávno vzdali. My jsme jeli polovinu cestu taky bez bočních zrcátek, která byla preventivně sklopená.  

Přeci jenom, neradi bychom o ně přišli. Největším kaskadérem je místní pošťák v dodávce. Co ten dělal za věci, to nám rozum nebral, ale bylo vidět, že přesně a na milimetr ví, kde má okraj silnice a kde už začíná buď moře, nebo hluboká strouha. Kupodivu, ani nebyl moc omlácený a všichni jsme mu uhýbali, protože jeho auto patří poště a neříká mu pane.

Potkali jsme ho třikrát a všechny varuji, bacha na pošťáky. Každopádně, silnice se dá projet a je to opravdu zážitek.

Kouzelné jsou kamenné domy okolo silnice, kdy spousta se jich pronajímá anebo opravuje. Odpoledne dojíždíme do Kotoru, který je nádherný.

Veliký přístav s luxusními jachtami, nádherné staré město a hradby. Vysoko na skále se vinou hradby a opevnění, kam se dá v několika trasách projít.

To si, ale necháváme na zítřek.  Hledáme nějaké kloudné parkoviště. Vypadá to, že je vše placené a kroužíme okolo města.

Nakonec se zadařilo a Zdenda objevil v navigaci několik parkovišť kousíček od centra na naší příjezdové cestě, které jsme přehlédli. Jedno parkoviště je vpravo od nás, ale tam je cedule, že se vybírá za celý den 10 Eur. Nikde nikdo není, ale to ještě neznamená, že s večer nemůže přijít výběrčí a zkasírovat nás.

Hned naproti je za stromy ukryté další parkoviště.  Máme kliku a jsme na velikém, pohodlném parkovišti, které podle google map, bylo nedávno ještě za závorou a placené. Dneska jsou tady jen zábrany, které všichni v pohodě projíždějí a je to výborné veliké parkoviště hned u moře a zadarmo.

Vešlo by se sem několik bydlíků a pohodlně. Ještě je sluníčko a my se vydáváme na prohlídku města. Tu hlavní prohlídku si chceme nechat na zítřek, tak teď jdeme jen na kukačku. Už se hodně smráká a poměrně rychle se ochlazuje. Staré město je úchvatné. Opravdu, s klidným srdcem mohu říct, že je to vskutku jedno z nejkrásnějších starých měst obehnaných vysokým opevněním co jsme za naše putování viděli a kdyby toto nebylo na seznamu UNESCO, tak už nevím. Uvnitř je spousta překrásných kamenných domů a několik kostelíků. Už jen příjezd Bokou Kotorskou – Kotorským zálivem je úchvatný.Nad námi se tyčí hory horského masivu Lovčen. To vše a spousta dalšího, jako jsou vzrostlé palmy na nábřeží, přispívá ke kouzlu místa, které je úchvatné a vřele doporučujeme sem zajet. Vše je dneska jeden velký zážitek.

Malebné kostelíky na ostrůvcích před zálivem Boka Kotorská, kde jsme si dávali oběd jsou kouzelné. Pak jsme viděli delfíny.

Dále to byla zážitková cesta Jadranskou magistrálou. Překrásné masivy pohoří Lovčen. A nakonec nádherné město Kotor. I kdyby bylo zítra ošklivo a nedej bože by se zkazilo počasí, tak dnešní den byl jako vymalovaný a jsme nesmírně spokojený.  

Neodpustím si  ještě závěrečný pozdrav z Boky Kotorské a prastarého Kotoru.

Dnešní trasa je 40 km