19.4.2016 Veroia

V poklidu jsme přespali na parkovišti u nádraží a jedeme zpět ke klášterům.

Zastavujeme na parkovišti, odkud jsme byli včera policií vykázáni a jdeme do jednoho z klášterů, které jsou okolo nás. 

V tom největším Megalo Meteoro je obrovský nával návštěvníků a volíme si menší, hned naproti nám. Klášter Varlaam. 

Procházíme krásnou dřevěnou bránou a novou přístupovou cestou ke klášteru. 

Těšila jsem se na nějaké prastaré schody, ale ty tu zkrátka nejsou. 

Dřevěný prastarý vrátek nad vchodem původně sloužil k vytahování koše se zásobami a na vytahování odvážných návštěvníků. Výška je to ohromná. 

Akorát když jdeme na návštěvu, jiným vrátkem vytahují nahoru zásoby. Vrátek je ultramoderní, elektrický a zásoby? Balíky pitné vody. Mniši se přizpůsobují civilizaci. Faktem je, že nás nechají vystoupat až ke klášteru a hned za dveřmi je hádejte co? Pokladna.

Okamžitě jsme zkasírovaný o 3 Eur na hlavu, nafasovala jsem sukni a jdeme dál. 

Prakticky jediné, kam jsme vpuštěni, je miniaturní kaple s nádhernými ikonami a samosebou se tu nesmí fotit a samosebou jsem výzdobu vyfotila.

Jinak klášter je opravdu miniaturní a vlastně celý se opravuje. Velká vyhlídková plošina, opravuje se zvonice a tím prohlídka končí. 

Za ty peníze, žádná velká hitparáda.

Bohužel, tak jak jsem doufala, že bude dneska lépe, co se týká počasí, tak je to úplně stejné jako včera. 

Spousta fotek je jakoby v mlze a hory v dáli jsou celé mlhavé.

Je 11 hodin a teploměr už ukazuje 30°C, což je pro mne skoro zápalná teplota.

Ještě jeden klášter, poslední.  

Jedeme směr Kozáni a Veroia.  Pokud je možnost a hlavně čas, velmi doporučuji jet silnicí, kterou jsme jeli my.

Jedeme vlastně souběžně s dálnicí, která je hluboko pod námi. Krásnou klikaticí vystoupáme až na vrcholky hor a po hřebenovce nádhernou přírodou. 

Spousta maličkých vesniček a ospalých stavení je úžasná. Pane doktore, Vy jste se zase kochal. 

Zkrátka, mohu říct, že se s námi Řecko loučí tím nejhezčím co má. Nabízí nám krásné hory, jižněji položený pohoří Parnas a teď pohoří Pindos.  Udělali jsme obrovsky dobře, že jsme volili sice náročnější, ale krásnější cestu pro návrat. Silnice je ve velmi dobrém stavu, spousta menších parkovišť na zastavení, udělání kávičky, svačinky, oběda a můžeme pokračovat. 

Občas nás silnice svede do údolí a zase se drápeme do výšek. Překonali jsme výšku 1450 m. Je to pozoruhodné, protože nejvýše položená silnice v celém Řecku je u horského městečka Metsovo, které je kus od nás, 1707 m. 

Což už není takový rozdíl. Hlavně si musíme uvědomit, že stoupáme vlastně pomalu od hladiny moře. Dálnice A2 se nám ztrácí, jsme hodně vysoko a ani nijak valně o ní nestojíme. Mimochodem, je placená. Určitě některé úseky, protože jsme zahlídli několik platidel. Ale opravdu, není o co stát a pokud to jenom trošku časově vychází, naše trasa nemá chybu.

Vjíždíme zpět do Makedonie a po několika měsících se sem vracíme, abychom jí zítra přejeli a už budeme v Bulharsku. Dneska jsme ujeli 180  km a na zítra Zdenda naplánoval přímo vražedných 200 km. Drobet jsme odvykli takovému tempu a konečně máme na předním skle rozpláclé mušky. My totiž ty mušky máme jinak rozpláclé vzadu na kolech. Jezdíme tak pomalu, že nejedna včela nás regulérně ozávodila. Ale to je přesně účel našeho putování.

Opuštěný lom na mramor. 

Makedonii máme skoro celou projetou a jediné co nám bude chybět je Kastorie a Prespanský jezera. Ty jsme měli naplánované při zpáteční cestě, protože jsme měli jet přes Albánii, Černou horu a Chorvatsko domů. Bohužel, nemáme pasy a tak musíme jet opět přes Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko. Nicméně, není to nijak na škodu. Bulharsko a Rumunsko jsme už několikrát projížděli se Zdendou kamionem a vlastně, když jsme jeli minulou zimu do Turecka a i tuto zimu jsme tam v pohodě projížděli. Jasně, spousta lidí se Rumunsku vyhýbá, ale za nás mohu jen říct, neměli jsme problém a hlavně, je to tam zajímavé. Jenže, zase, chce to drobet času a ne prolítnout cestu s cihlou na plynu. Chudé vesnice a lidi, kteří se s motykou v ruce snad už narodili, nedotčená nádherná příroda Transylvánských alp, která až se probudí k životu, bude úžasným cílem turistů. Neskutečný bordel u domků a absolutně bezkonkurenční systém elektrifikace měst a vesnic. Zástup policistů číhajících u vesnic na dodržování rychlosti. Snad jediné místo, kde je ještě možné vidět kočující cikány na žebřiňáku, kde mají patrové spaní a veškerý majetek, který táhnou dva koně. Nové dálnice, které jim můžeme závidět postavené za neuvěřitelně krátký čas a množství silnic, kde se nedá kloudně projet. A zkratky. Podnikli jsme několik, naprosto úžasných, neskutečných a absolutně nedoporučitelných zkratek, které v nás zanechaly hluboké vzpomínky. Zkrátka, Rumunsko je země neskutečných možností a zážitků. Bulharsko, tak to je zajímavé samo o sobě. Obzvláště je zajímavá cesta kolem Černého moře směrem do Turecka. Ale to je na jinou diskuzi.

Dnešní trasa je, neuvěřitelných, 180 km !