11.7.2016 Nordkapp - Knivskjelodden - Norsko
Od rána máme nádherné slunečné počasí. Ještě je sem tam občas mráček, ale jinak? Paráda. Rychlá snídaně, zabalit a už vyrážíme na cestu.
Před námi je 9 km cesty na nejsevernější místo Evropy, bájný Knivskjelodden kousek od Nordkappu. Opravdu se vyplatilo počkat si na lepší počasí a vytrvat. Samozřejmě, díky tomu, že si můžeme trošičku upravit program podle svého, je nám dopřán dnešní nádherný den.
Cesta na Knivskjelodden je docela náročná. Hlavně díky kamenité cestě, kdy je potřeba se tak trošku věnovat tomu, kam člověk šlape.
Kamenitá cesta není z žádných poskládaných plochých kamenů, jak by se dalo čekat, ale kameny různě trčí ze země a jsou velmi zrádné. Zdenda mě hned zkraje kavalírsky upozornil, že bych měla být opatrná, protože jestli si zvrtnu nohu, tak mě neunese. Tím mi chtěl asi naznačit, já nevím co? Určitě ne, že bych snad byla těžká.
Připojujeme se tedy k významným cestovatelským a objevitelským jménům norských cestovatelů jako je Fridtjof Nansen a mnohem známější Roald Amundsen a vydáváme se na strastiplnou cestu.
Vůbec si nedovedu představit toto podnikat v mlze. Chodníček, lépe, vyšlapaná cesta, je sice dobře znatelný, ale stejně se nám párkrát podařilo si pěkně zajít. Orientace je podle kamenných mužíků, jenže, spousta turistů si staví mužíky svoje, pro radost, a mnohdy jsou kamenné mohyly zavádějící a úplně mimo trasu.
Tak jsme se párkrát museli vracet.
Když už jsem zmínila dvě jména, největší norské chlouby, průzkumníky Nansena a Amundsena a protože máme chvíli času, spoustu krásných fotek z cesty, tak si můžeme o nich říct pár vět. Starší, zkušenější, význačnější a známější pro Nory je polárník, průzkumník a diplomat Nansen.
Nansen byl velmi nadaný sportovec, který vyhrál spoustu cen na lyžích a bruslích. Věnoval se studiu zoologie na Christiantské univerzitě a při jedné plavbě zahlédl obrysy Grónska. Postupně začal organizovat expedici do Grónska a ve svých 27 letech, v roce 1888, přezimoval v této velmi nehostinné zemi. O pár let později se vydal na cestu k severnímu pólu. Psal se rok 1893 a na palubě legendární polární lodi Fram se přiblížili k cíli a ušli dalších 550 km pěšky po ledu. Cesta jemu a jeho kolegovi Hjalmarovi trvala 5 měsíců a severního pólu nedosáhli. Jak jsem se dříve zmiňovala o Norské historii, v té době stále ještě Norsku vládlo Švédsko, ale Norové se bouřili proti nadvládě a velmi si přáli mít svojí vládu. Nansen byl v té době už jako národní hrdina vyslán do Kodaně a Británie, aby hájil norské zájmy. Co ví jen málokdo, tomuto polárníkovi byl nabídnut post premiéra, prezidenta a dokonce mohl být králem Norska. Vše odmítnul s tím, že stále se nevzdával touhy dobýt severní a jižní pól. Nakonec ze všeho sešlo, díky rodinné ztrátě a Nansen se již věnoval jen humanitárnímu hnutí a byl při mnohých problémech v Evropě. Ať už to byla pomoc při repatriaci německých zajatců z Ruska, nebo pomoc při zpětném přesunu Turků a Řeků, (o tom jsem tady také hodně mluvila), a hlavně také byl jedním ze zakladatelů ženevské Společnosti národů. Známý je také „ Nansenův pas“. Nansen dostal v roce 1922 Nobelovu cenu míru.
Druhý nejznámější polárník Roald Amundsen měl více objevitelského štěstí, které ho později stálo život. Jako první důstojník na lodi Belgica se stal nechtěně účastníkem první expedice, která přezimovala v Arktidě. Loď totiž uvízla v ledu a tam statečně zamrzla. Posádka musela na lodi přezimovat a to byl základ k velikému plánu, stanout jako první člověk na severním pólu. Tady vidíme, kolik tehdejších cestovatelů a dobrodruhů toužilo pokořit severní pól. Byl to běh o čas a ani Amundsenovi se to nepodařilo. O chvíli ho předběhl Robert Peary. Když holt nevyšel severní, tak třeba jižní by mohl padnout.
To se Amundsenovi podařilo a zase on o měsíc předběhl dalšího polárníka Falcona Scotta. Také známe jméno. Jasně, když už je prvenství v dosáhnutí severního pólu ztracené, pokusíme se pól alespoň jako první přeletět. V roce 1925 byl první pokus se vzducholodí Norge neúspěšný, ale o rok později se to už povedlo.
Nicméně, v roce 1928 se Amundsen připojil k výpravě na záchranu kolegy, průzkumníka Itala Nobile a jeho expedice, vzlétl ve své vzducholodi a začal pátrat po ztracené expedici. Tři hodiny po vzlétnutí se s Amundsenem ztratilo veškeré spojení a nikdy ani on a ani jeho vzducholoď nebyla nalezena.
No a my pokračujeme dál, nádhernou přírodou až k hladině moře.
Opět máme neuvěřitelné štěstí, můžeme pozorovat lovícího lachtana. Je to sice z poměrně velké dálky, ale obyčejným smrtelníkům, jako jsme my, to bohatě ke štěstí stačí.
Pozorujeme, jak se potápí, a číháme, kdy a kde ho zase objevíme. Bohužel, nemám valné přiblížení ve fotoaparátu.
Jenže, u moře není ještě cíl.
Musíme přejít ještě dost dlouhý kamenitý svah a až na konci světa je mohyla s označením toho opravdu nejsevernějšího místa Evropy.
Poctivě jsme se zapsali do vcholového sešitu a pod číslem 200 jsme se stali hrdými reprezentanty České republiky na dalekém, pustém a nehostinném severu.
Za cenu lidských obětí, za cenu neuvěřitelného strádání a v nepřízni počasí, jsme nakonec nejsevernější místo Evropy dobyli.
Tak, no, daleko to zas až tak nebylo, pusté to tu není ani náhodou a nehostinné? Nádherné počasí nám už zase vyloženě přeje.
V zákrytu, před větrem si dáváme nad útesy oběd a vychutnáváme si krásný den a pohodu. Cesta zpět bude děsná.
A to jsem úplně zapomněla upozornit na zdolání několika dravých řek.
Nejhorší je trhák do kopce hned na začátku a pak už jen a jen, skoro pořád do kopce. Lidské oběti poznáme až zítra, protože já se docela určitě nehnu a tiše někde v ústraní bídně zahynu.
Je to sice jen papírově 18 km, ale hodně zacházek a nepříjemný terén udělal z cesty docela, pro nás, náročnou akci. Zítra se přesuneme do Alty, kde máme úžasnou památku UNESCO a pak už hurá do Finska.
Dnešní trasa je neuvěřitelných 18 km a dalších aspoň 100 hledání té správné cesty.