5.7.2016 Alta - Norsko
Dnešní den je od rána ošklivo a prší. Nic moc a tak ani fotky nejsou žádná sláva.
Když prší a mraky jsou pomalu až na silnici, není vlastně ani moc co fotit a dokumentace cesty vázne. Ale zase máme příležitost si něco říct o severském národě, který se jmenuje Sámové.
Když jsem hledala informace o Sámech, narazila jsem na krásnou a velmi důležitou deklaraci, něco jako americká Deklarace nezávislosti, na kterou jsou všichni Sámové nesmírně hrdí a kterou podapsali všichni představitelé jednotlivých komunit a skupin ze všech zemí, kde žijí. Dala jsem si tu práci a jeden odstavec jsem přepsala sem, protože to nám pomůže pochopit, kdo a co to jsou Sámové.
„ My, Sámové, jsme jeden národ, jehož soudružnost nesmějí narušovat státní hranice. Máme vlastní historii, tradice, kulturu a jazyk. Od svých předků jsme zdědili právo na území, vodu a vlastní hospodářskou činnost. Máme nezcizitelné právo chránit a rozvíjet vlastní ekonomické aktivity a vlastní obce v souladu s našimi vlastními normami a vždy budeme pro budoucí generace chránit svá území, přírodní zdroje a národní dědictví."
Hezké a velmi odvážné, že?
Sámové jsou původně nomádský národ známý jako laponský a tvoří největší norskou národnostní menšinu. Je to nejstarší národ v Norsku a v severní Skandinávii a severozápadním Rusku žijí Sámové už tisíce let. Skupiny Sámů, kterých je celkem kolem 60 tisíc, jsou roztroušené v severním Norsku, Finsku, Švédsku a Rusku a stále se volně pohybují po celé oblasti.
Sámové se podle předpokladů a odhadů do Norska přesunuli za Sibiře asi tak před 11 tisíci lety. Psané a dochované zmínky o Sámech pochází z mnohem pozdější doby a to z roku 98. Ve středověku se Sámové živili lovem a chytáním zvěře do pastí. Vedli velmi svébytný život, který se musel velmi přizpůsobit drsným severským podmínkám. Nově příchozí obyvatelé postupně přebírali jejich způsob života, protože více odpovídal možnostem, které tu byly. Ať už to byly zvyky, soužití s okolní přírodou, stravování, oblékání. Misie kolem roku 1850 málem totálně zlikvidovaly sámskou kulturu. Do té doby byla sámština ve školách naprosto běžně používaná mateřská řeč, veškerá jednání se vedla v sámštině. Kněží toto vše potlačovali a docílili toho, že sámský jazyk málem zanikl.
Až po teprve po druhé světové válce se Norsko začalo zajímat o problematiku Sámů a snažilo se napravit, co šlo. Postupně začali být Sámové vnímáni jako norští občané, ale zároveň jako národnostní menšina a co více, jako jedinečný národ. Dva vládní výbory se starají výlučně o sámskou problematiku. Sámskou kulturu, vlastnictví přírodních zdrojů a tak podobně.
Sámové mají svůj norský Sámský parlament, který je volen ze sámských komunit jednou za čtyři roky. Pak zde máme Sámskou radu, kde jsou zastoupeni Sámové ze všech čtyř zemí a koordinují své kroky vůči jednotlivým vládám. Dále jsou členy Arktické rady a dalších institucí. No, je toho hodně. V 80. letech sámské pastevectví prošlo velmi úspěšnou modernizací za veliké podpory státu a dneska je to jejich velmi dobrý zdroj příjmů.
Máme štěstí, potkali jsme jednoho osamělého soba, kterému se ovšem nechtělo chvíli počkat. Zkrátka odkráčel a já jsem stihla jen pár nepodařených snímků.
Máme hodně ošklivo, celý den prší a prší. Teplota spadla na necelých 10°C. Trošičku jsme poopravili plány a na Nordkapp chceme jít už pozítří. Zítra se přesuneme na spodní parkoviště a ve čtvrtek vyrazíme na túru. Je to devět kilometrů tam a devět zpět. Předpověď pro oblast Nordkapp nám dává naději, že ve čtvrtek bude jako snad jediný den pěkně. Jinak má pršet a pršet a pršet. Tak pospícháme, abychom ve čtvrtek mohli vyrazit na nejsevernější místo Evropy a to Knivsjelodden. Mylně se spousta lidí domnívá, že nejsevernějším bodem je Nordkapp, není. Cesta na Knivsjelodden není tak efektní, známá a nezní tak pěkně. No, když někdo řekne, byl jsem na Knivsjelodden, tak nikdo nic neví. Ovšem, když řeknu, byli jsme na Nordkappu, tak každý ví. To je taky zajímavé.
O Sámech se ještě zmíním, než tuto oblast definitivně opustíme. Ještě nás čeká poslední UNESCO památka v Norsku a to skalní rytiny z doby kamenné v Altě. Jsme na okraji Alty, měli jsme původně v plánu nejdříve navštívit Altu a pak Nordkapp – Knivsjelodden, ale jak jsem říkala, otáčíme směrem kvůli počasí. Do Alty bychom se stejně museli vrátit, protože je to poslední možnost natankovat plyn než vjedeme do Finska. Teď přespíme na totálně odlehlém místě, kousek od letiště, u řeky.
Zdenda pokouší štěstí v rybolovu a já už mám dovařeno na dny příští. Dneska jsem zvládla polévku s kapáním, rajskou omáčku a masové kuličky a těstoviny a rizoto. Ráno zadělám těsto na buchty a ty zase upeču při cestě. Aby bylo něco dobrého ke kávičce.
Dnešní trasa je 306 km
