1.7.2016 Sundklakk - Norsko

V noci začalo docela slušně pršet, lilo jako z konve a ještě když jsme vyjížděli, nevypadalo počasí nijak valně a nijak vábně. Naštěstí se velmi rychle umoudřilo.

A byla zima, 14°C není nic moc. Stále jedeme do města Å, které je cílem naším a jak tak vidíme kolem sebe i cílem mnohých dalších.

Stále jsme na Lofotách a je nejvyšší čas si taky konečně něco o Lofotách říct. Dějiny Lofot jsou zcela spjaty jen a jen s rybářstvím. Vody v okolí Lofot jsou velmi bohaté na tresky a už v dobách dávno minulých se o toto území sváděly nesčetné bitvy.

V roce 1120, král Oistein, kterému území v té době patřilo, tu založil první kostel a dal zbudovat řadu domů rorbuer. Doslova to znamená domy „ veslařů „.

Nebyly to žádné honosné domy, jak by se mohlo zdát, ale dřevěné sruby pro rybáře, 4x4 m s ohništěm a zem byla jen udusaná hlína. Král si tak zajistil dohled nad rybáři, kteří se mohli nastěhovat do domů a hlavně, král měl přehled a tudíž mohl vybírat daně z úlovků. K domům se ještě vrátím, ale z historie Lofot je dál známo, že se zde vytvořila místní šlechta, která ovládla zdejší obchod s rybími výrobky. Ať už to byly ryby solené, sušené nebo nakládané. Místní bossové – nessekongerové – skupovali pozemky i s domy a nutili své nájemníky, aby jim prodávali svoje zboží za ceny, které si oni určili. Bylo to takové soustavné ožebračování místních rybářů. Lofotská smlouva z roku 1857 sice moc nessekonger hodně okleštila, ale právo rozhodovat o výkupních cenách si podrželi až do roku 1936. Tehdy vyšel zákon o výkupních cenách rybích úlovků a tím zaniklo výsadní postavení místní šlechty a rybáři konečně mohli prodávat spoje ryby tomu, kdo zaplatil rozumnou cenu.

 

My mezitím ujíždíme dál překrásnou krajinou. Všude okolo nás jsou neskutečně krásné hory.

Některé jsou jen skalnaté a některé mají zelený pažit až nahoru. Je to jedna veliká krása a ještě, když se k tomu všemu vydaří počasí, tak to stojí za to.

Po celé cestě míjíme parádní domy. Koukáme, jak všechny domy mají veliké terasy a ty domy, které mají terasu malou, tak už jim jejich majitelé přistavují další a větší.

Téměř všude je vidět, že lidi tady peníze opravdu mají a svoje domy stále zvelebují.

Jedno krásnější stavení než druhé. Není to jen o staveních, ale i okolo domu je to perfektně upravené. Tráva vysekaná a spousta keřů a kytiček. Nádhera, a jen obdivujeme. Nikde se nic neválí, nikde není žádný nepořádek a vše je v perfektních dřevnících a zahradních domkách.  Na prstech jedné ruky bych spočítala, kde měli okolo domu nějaký větší chaos. Spousta statků absolutně uklizených a perfektně vypadajících. Není výjimkou, aby v kravínu za okny byly truhlíky s květinami.

 A tady ještě malá ukázka toho, co je po celém Norsku.

 

Poštovní schránky celé vesnice. Koukněme se, jak je mají krásně vyvedené.

Paní doručovatelka to má jednodušší.

Nemusí obcházet jednotlivé domy a každému hodí, co jeho jest do krásné schránky. U samot a domů, které jsou někde jen trochu stranou, na silnici je podobná stříška, ale malá pro jednu nebo dvě schránky.

Podle schránek se dá odhadnout, kolik se v lese nebo mezi stromy skrývá domů. Obvykle je stříška doplněná krásnou květinovou výzdobou. Tak, jak je tady léto krátké, všichni si květiny velmi užívají a jsou doslova všude. Na konci putování mám v plánu představit takovou koláž domů, domků a haciend, které jsme cestou viděli a hlavně, podařilo se je nafotit. Podobně úchvatná bude reportáž – Kadibudky.  

Když už jsem u domů, mohu se vrátit k nakousnutému tématu. 

Všude tu jsou patrné stopy původních, nejběžnějších příbytků a to lofotský domek pro veslaře – rybáře „ rorbu“.

Jeho větší kolega se nazývá „sjohus“, s přeškrtnutým o. To neumím napsat. Takže rorbuer kdysi znamenal malou, špinavou, červeně natřenou boudu u přístavu. 

Dneska je tento název volně používán pro malé dřevěné stavení, červeně nebo okrově natřené. 

Dneska to je dřevěný srub pro rybáře se vším přepychem, nebo letní prázdninový domek, anebo rovnou dvoupodlažní stavení plně vybavené jak pro ubytování, tak jen klasický rodinný dům.

Větší varianta je sjohus, zase přeškrtnuté o. Sjohus je v překladu „ mořský dům“ a je to původně ubytovna, kterou stavěli majitelé pro rybáře, kteří pracovali v přístavech a docích a zpracovávali úlovky. Aby to měli rybáři jednodušší a lehčí a samozřejmě aby byli výkonnější, mohli zde rovnou přespávat a jíst. Za ubytování samozřejmě platili.

Dodnes si některé sjohusy zachovaly tradiční styl a jsou v nich letní ubytovny, obyčejně trošku levnější. Některé sjohusy jsou přestavěné na luxusní hotely. Všechny mají většinou jedno společné, nádherné místo a nádherný výhled na moře, fjord, zátoku, hory.

Treska, tak to je ryba, která živí celé generace rybářů na Lofotách. Treska je i jeden z důvodů, proč se stále Norové nechtějí odhodlat ke vstupu do EU. Některé severní okresky hlasovaly až 90% proti vstupu. Kdyby se totiž Norsko stalo členem, muselo by svoje, norské pobřežní vody zpřístupnit španělským, portugalským a vlastně úplně všem rybářským flotilám zemí EU, což se jim samozřejmě nechce. Úbytek tresek je silně patrný na zmenšujících se výlovech a Norsko se snaží výpadek nahradit obrovskými sádkami, které tady vidíme hodně často a regulací rybolovu.

Existují dva hlavní způsoby konzervace tresek. Solení a sušení. Jelikož nás cesta zavedla až do města Å, no vesnice, posledního města na Lofotách a právě toto město, (abych nikoho neurazila), je proslulé právě sušením tresek. Každý rok se tu zpracuje na 15 tisíc tun ryb a podle toho, kolik je tu obrovských dřevěných rámů ať už plných nebo připravených, je to opravdu ohromující množství. Rybám se uřežou hlavy a ryby se svážou po dvojicích a provaz se přehodí přes tyče. Takhle visí jako netopýři až ztratí asi 80% své váhy. Sušené tresky se vyváží hlavně do Itálie a část do Španělska a Portugalska. Z tresky se ještě suší hlava, která je prý v Nigérii považována za velkou delikatesu. V Nigérii jsem nikdy nebyla a vůbec netuším, jak z takové ohyzdnosti se může vytvořit nějaká, jakákoliv delikatesa.

Vypadá to naprosto příšerně a stovky usušených hlav působí přímo morbidně. Dneska, jak v noci hodně pršelo, ještě ke všemu to je příšerně cítit.

Hlavy jsou navlhlé, nebo mokré a podle mne docela slušně páchnou.

Parkoviště v Å je obrovské a plné bydlíků. Marně hledáme nějaké Čechy, ale dneska je teprve první den prázdnin a tak si myslíme, že Češi teprve dorazí.

Nicméně, my jsme si udělali výlet po okolí a vystoupali jsme až nahoru nad město. Krásný výšlap.

Zdenda byl včera velmi úspěšný a máme v lednici několik kil parádních makrel. Plánujeme někde cestou zastavit a udělat si oheň a ryby opéct hezky pěkně na ohni.

Faktem je, že parkoviště dost prořídly a jen doufáme, že nějaké vhodné potkáme. Máme několik, vyloženě zanedbatelných kritérií pro parkování na noc a zadarmo.

Hlavně, mělo by na nás svítit sluníčko, místo by mělo být klidné - žádný velký provoz, toalety s teplou vodou, skvělé podmínky pro Zdendovo rybaření, spousta dříví na oheň v blízkém okolí a nejlépe volný internet. Zapomněla jsem ještě, krásný výhled do okolí, ale to je přeci samozřejmost.

Odpoledne se zadařilo. Maličko jsme sice slevili, nemáme toalety a internet, zato výhled a okolí je úchvatné.

Dřevěnou sestavou lavice a stůl, nachystané jen pro nás, si teda dost šplhli. Zdenda se hned pustil do ohýnku a za chvilku už máme ryby na talíři.

Shodli jsme se na tom, že čerstvá makrela je luxusní a nám chutná mnohem víc než treska. Zítra bychom se rádi někde zastavili u Rema 1000 a připojili se k internetu.

Jednak abychom stáhli poštu, vyřídili nutné záležitosti, podívali se co je doma a ve světě nového, vsunuli dny minulé do stránek a spoustu nádherných fotek nandali do fotogalerie. To je hlavně Zdendy práce.

Dnešní trasa je  120 km