23.6.2016 Kollbotveien - Norko
Ráno nás probouzí jeden rozzuřený Nor. Přestože stojíme na velikém parkovišti, přestože tu není vůbec žádná cedule, že se tu nesmí stát, nejsme v žádné zakázané zóně a stojíme mezi velikými prodejními centry v malém městečku, chlapík je neskutečně napružený a troubí ze svého auta jako o život.
Vedle nás si totiž večer stoupli Italové a v noci ještě jeden bydlík. Ten ovšem brzičko odjel a tak jsme byli s Italy dost děsivě probuzený. Já už jsem v půl sedmé měla rozhrnutou přední roletu, seděla jsem v obýváku a psala. Italové, ty spali a pán bušil nejdříve na jejich dveře a pak když uviděl mě, přikvačil a bušil zase na naše dveře. Nebyla s ním žádná domluva, pořád vykřikoval policie, policie, a že tady není kemp, no hrůza. V ruce měl telefon a určitě to nebyl blázen. Velmi dobře věděl, co dělá a tak jsme s Italem na sebe jen pokrčili rameny a odjeli jsme. Ani moje slušná snaha o domluvu, že za hodinu stejně odjedeme, nepadla na úrodnou půdu.
Jedeme dál po dálničním úseku E6 a za chvíli u Steinkjer odbočujeme na postranní silnici 17 nebo také RV17. Podle toho jak kde je to značené, ale je to pobřežní silnice 17. Má to být doslovně „ slavná, krásná pobřežní trasa Kystriksveien do Bodo.
Celá tato část má délku 800 km a pojedeme několika trajekty. Je to vlastně zakončení té nejdražší a nejdelší možné varianty cesty po Norsku. V Bodo se přeplavíme trajektem na Lofoty a projedeme celé Lofoty. Pak bychom se měli zpět napojit na Arktickou dálnici E6 směr sever.
Zatím jsme ještě pořád hodně nízko a čas utíká. Boční silnice 17 je skvělá a můžeme jí jen doporučit. Někde je sice poněkud užší, než by bylo potřeba, ale jezdí tu vše, včetně kamionů a autobusů.
Kamiony tu jezdí teda hodně rychle a někdy máme co dělat, abychom se na silnici společně poskládali. Najednou je překážka na silnici, oškubaná svodidla a utržený kus asfaltu a bohužel, jeden kamion i s přívěsem je čerstvě spadlý ve svahu nad fjoerdem.
Hodně nepříjemné. Nikdo nepotřebuje pomoct, další kamion je poblíž a tak jedeme dál. Nádherný fjord Namsfjorden a spousta krásných kopců a statků.
Tak statky jsou čím dál tím honosnější, vetší a upravenější. Tady je jen maličká ukázka takového klasického místního soukromého statku, kde kravíny jsou hned pod domem, pod svahem. Uprostřed lesů, kopců a luk se pase spousta parádních krav, ovcí a všemu vévodí takovýto statek.
Ale to je tu naprosto běžné a není takové stavení absolutně nijak ojedinělé.
Fotíme si značku losa, aspoň něco a bavíme se tím, jak vyjmenováváme co tady vše pro ně je a žádný se jako naschvál neukáže.
Je tady vynikající šťavnatá tráva, skvělé lišejníčky, heboučký mech a my snad žádného neuvidíme. No a během chvilky mě málem vypadly oči. Na Zdendový straně, na kraji lesa se jeden ukázal a klidně si nás prohlížel. Se Zdendou si koukali z očí do očí a já jsem se snažila zachránit, co se dalo, nezírat, nelapat po dechu a fotit.
Bohužel, nic moc. Než jsme se vzpamatovali, řádně probrali a prodiskutovali zážitek, oči vrátili na správné místo a vydechli, kousek dál, další dva parádní kousky. Tak ty jsem nestihla vůbec.
Nakonec na závěr dne, ještě jeden úlovek, ale sob-los okusoval větev a tak mu na fotce není vidět hlava, což mě hodně mrzí, ale měl jí, to přísahám. Nevadí, příště zastavíme dopravu, a pokud si dá to zvíře říct a laskavě postojí v klidu, samozřejmě nesmí být proti slunci a s patřičným pozadím za sebou, nejlépe s hřmícím vodopádem, určitě budu mít fotky mnohem lepší. Chce to jen drobet spolupráce.
Jedeme dál a už víme, že tady losi – sobi opravdu jsou a že nás nikdo nebalamutí a hned je nám mnohem lépe na duši. Naši první losíci - sobíci jsou úžasní a my budeme konečně klidně spát.
Musíme ještě nastudovat, jaký je mezi nimi rozdíl. Jakmile se připojíme na internet, musíme si stáhnout specifikace těchto dvou druhů. Víme, že los má lopatovité parohy a sob je má rozvětvené, podobně jako náš srnec.
Los má hodně takový placatý čumák a měl by být mnohem větší než sob. Jenž, když nemají parohy žádné, když jedeme a oni taky chvíli nepostojí, aby si je člověk mohl řádně prohlédnout a zařadit, to je pak těžké.
Cestou ještě na malé vsi tankujeme naftu za slušnou cenu. Nemá smysl čekat na pondělí. Stejně bychom museli někde tankovat a cena 11.45 NOK je na místní poměry velmi slušná. O pár kilometrů dál je už zase cena 14.75 NOK. Takže jediná rada na tankování, pokud uvidíte cenu, která se zdá ucházející, hned dotankujte, o pár kilometrů dál může být cena o 10,-Kč vyšší.
Dnešní den zakončujeme na parkovišti u Hoylandet v Kollbotveien.
Pod námi je rameno fjordu, do kterého vtéká silná horská řeka.
Neskutečně čistá voda s ryze mořskou faunou. Na břehu jsou starý ježci a ve vodě se ladně vznáší velká medúza.
Ovšem, Zdenda byl úspěšný a ulovil na zítřejší oběd nebo večeři plnou krabici ryb. Bude grilovačka, teda alespoň doufám.
Takže, tak jak den začal naprosto hrozným probuzením, tak končí veskrze úspěšně.
Dnešní trasa je 228 km