12.6.2016 Langfloss - Norsko

Dneska to vypadá na opět krásný den. Mraky se přehnaly, vypršelo se a je opět nebe jako vymetené.

Sice, teplota nic moc, okolo 14°C, ale na ráno to zase není tak špatné. Hlavně svítí sluníčko a to je důležité.

Dnešním cílem je jeden z nejvyšších vodopádů v Norsku, Langfloss, ale musíme si k němu trochu zajet.

Jedeme stále po pobřežní silnici č. 13. Je to hodně postranní silnice, ale krásná. V cestě nám stojí fjord a musíme na trajekt. Objíždět to nemá cenu.

Platíme úžasných 245,-NOK za svezení a jsme rádi, že to není více. I tak je to síla. Včera jsme se opět přihlásili na náš účet u Norských dálnic a zjistili jsme, že nám z účtu strhli první silniční mýto, 16 NOK z 6.6.. Podle toho, co bylo napsané na silnici, by si měli vzít 42,- NOK, tak to zatím nemáme úplně přesně rozklíčované. Ale vypadá to, že platby si účtují s týdenním zpožděním. Z účtu nám odčerpali ekvivalent 100 NOK a teď si z toho odebírají. Zajímavý systém. Je dobré mít před cestou toto vše zajištěné. Hlavně, nafta se u valné většiny pump nedá natankovat jinak než na kartu, protože tam žádná obsluha není. Plyn se nedá natankovat jinak než na kartu, protože stojany jsou zcela opuštěné a nikde nikdo není. No, a jakmile vyčerpáme stržené peníze, je potřeba mít kartu otevřenou pro další automatické stržení na další mýta. A že jich tu teda je požehnaně. Hlavně, nedá se mýtům nijak vyhnout. Jsou ukrytý na těch nejnečakanějších místech a úsecích.

Kousek od trajektu uhýbáme na úplně vedlejší silničku, která se podle navigace šplhá do hor, a postupně projíždíme jeden krásný úsek za druhým.

Č. 632 je opět jeden adrenalin, ale krásný.

Tam dole je naše silnice, kterou jsem jeli.

Ryzí venkov, který nám bere dech.

Nádherná stavení, kde mají na střechách louky.

Pár domků si tu zaslouží trochu místa.

Všude spousta oveček s jehňaty. Někde nemají ani plůtek, kterým je drží na svojí louce.

Asi už jsme tak stranou, kde nikdo moc nejezdí a místní jsou holt opatrný. Tak jsme oparný také. V jednu chvíli jsem chtěla zastavit, že bych pánovi, který cosi kus dál kutil, že bych mu řekla, že má ovci s jehňaty u silnice, ale pak jsme zjistili, že je to tu normální.

Já osobně bych se bála, že je něco přejede. Kdyby se jehně splašilo a vystřelilo do silnice, tak i při sebevětší snaze o zabránění střetu, by mělo smůlu.

Nedokázali bychom se mu vyhnout. Domy s trávou na střeše tu jsou běžné a nám se to ohromně líbí. No, jen se podívejte na tu krásu.

Spousta jezer a jezírek, bystřiny, které pořád ještě napájejí kupy sněhu nahoře na horách. Stoupáme do výšin a jedeme pekelně úzkou silničkou.

Občas není vidět za roh skály a tak jedeme vyloženě krokem. Tady si to říká přímo o čelní srážku, ale to by byly světla na světla.

Napojujeme se zpět na silnici č. 13 a míjíme krásný vodopád Fossefall.

Hezké parkoviště, kde stojí spousta lidí a obdivuje. Samozřejmě fotíme jako o život a Zdenda si staví svého mužika.

Je to už tradiční Zdendy podpis, že jsme tady byli.

Cedule hlásá, že je v potoce pod vodopádem pitná voda a taky všichni si chodí do flašek nabrat vodu na cestu. Je vynikající, ledová a čistá jako křišťál.

Přejíždíme vysokohorské sedlo, se spoustou lanovek a lyžařským střediskem. Luxusní lyžařské chaty jsou z valné části opuštěné, ale hodně jich má své nájemce a ti se opalují v lehátkách na prosluněných terasách. Takhle nějak si představuji luxus. Ani ty chaty už jsou samy o sobě luxusní.

Párkrát jsme zahlídli interiér velikými okny a vyrazilo nám to dech. Velký obývací pokoj se spoustou křesel, velikým krbem a neskutečné doplňky. Veliké vázy, lustry, lampy. Zkrátka, luxus. Ale to se musí vidět.

Spousta tunelů, kterými projíždíme, jsou většinou zajímavě vyřešené. Asi tady je skála tak tvrdá a nijak se nedrolí a neláme, že si vůbec nedělají vrásky s vnitřním zabezpečením proti padajícím kamenům.

Pravdou je, že se nikde žádný kámen neválí u kraje. Nevidíme jediný skalní odlomek. Tunel je tak, jak ho kdysi prorazili. Maximálně občas je jednou za x metrů jakoby zpevněný, začištěný, jako tady, ale to je dost výjimečné. No a pak je tu spousta takových to jednoduchých pěkných tunelů.

Na pozdní oběd si konečně dáváme naložené ryby, naložené jen v troše koření a oleji. Jak dojde koření, budu nakládat jen do kmínu + sůl + olej.

Náš gril se velmi osvědčil. Jsme s ním nesmírně spokojený. Hlavně musím říct, že mě osobně velmi překvapilo, jako má nízkou spotřebu dřevěného uhlí. Používáme to nejobyčejnější a na cestu jsme si koupili tříkilový pytel, klasicky z Bauhausu. Tam jsme ostatně koupili i náš grilík.

Na dotaz, jestli musíme používat speciální dřevěné uhlí, které k tomu bylo určeno, ale které bylo třikrát tak drahé, nám prodavač sdělil, že je to úplně jedno a že abychom peníze navíc raději projedli. Asi měl pravdu, i toho obyčejného uhlí stačí jedna vnitřní nádoba velikosti čtvrtlitrového hrnku a můžeme hodinu grilovat. Na jedné várce jsme vše ugrilovali a ještě Zdenda vysypával uhlí, které mohlo klidně dál žhnout. Poprvé jsem jedla čerstvou makrelu a skvělou tresku. Je to pochoutka. Makrely máme obecně rádi, ale vždy jen zmražené, z obchodu, ale takto jsou chutnější a když si je ještě chytneme, tak to nemá chybu.

Velké parkoviště je sice hned u lesa a velikého jezera, takže dříví na oheň by nebyl problém a voda na uhašení také, ale cedule hlásá, že se tu oheň nesmí rozdělávat. Takže nemít grilík, ryby bychom zase nemohli i přes pěkné počasí ugrilovat. A riskovat konflikt s ramenem zákona nebo  s místními a být za pitomce, který nectí obavy místních z požáru, nemá cenu.

 

Dostáváme se do oblasti Äkrafjorden a míříme k vodopádu. Opět a stále několik jezer a nádherných samot. Jedeme krokem a kocháme se.  

Dojíždíme k jednomu z nejkrásnějších vodopádů v Norsku. Vodopád Langfloss je pátý největší v Norsku, první nejkrásnější scenérií a patří do žebříčku 27 nejkrásnějších vodopádů světa.

Takže je v prestižním žebříčku vedle Niagarských vodopádů a podobných velikánů. Úctyhodná výška 600 m. Kaskádovitá členitost vodopádu z něj dělá úchvatnou podívanou.

Hned před vodopádem je jak jinak, mýtná brána, která se holt musí projet,  protože silnice je tak úzká, že se nedá vůbec nic, než jet dál. A to jsme si bláhově mysleli, že nás dneska mýto mine. Neminulo a dalších 86 NOK je v háji.

Parkoviště je pohodové, čisté toalety a pan majitel stánku se suvenýry nám ochotně dává kode na internet. Jsme v srdci panenské přírody a ve stánku, kde prodávají kávu a vafle mají internet a ještě jsou ochotni se podělit.

Zdenda odchází na ryby a já opět, jak jinak vařím na další dny. Tentokrát jsem tomu svému lovci a bojovníku uvařila jeho zamilované plněné bramborové knedlíky se zelím (předposlední pytlíček kysaného zelí z domova a poslední kousek uzeného), polívku a jako další rizoto. To máme rádi. Vše dám v porcích do kyblíčků a do lednice.

Dnešní trasa je 158 km