11.6.2016 Ardal - Norsko
Zdenda byl včera večer velmi úspěšný lovec. Chytil pěknou makrelu a parádní tresku.
Na parkovišti je upravil, já naložila a už se rybičky macerují v lednici na gril.
Jejda, to bude dobrota.
Počasí se po poledni zhoršilo a prší. Zastavili jsme na parkovišti u benzínky s pěknou odpočinkovou zónou, stoly a lavice, počítali jsme, že si tady ugrilujeme oběd. Nic takového zatím nehrozí. Prší a je ošklivo. Dost prudce se ochladilo na nějakých 12°C. Žádná sláva.
A protože se asi dneska už nic zajímavého neudá, tak mám alespoň prostor zmínit se o Norsku, jako takovém. Když už jsme v této zemi, měli bychom o ní taky něco vědět, protože je to velmi zajímavá země.
Pokud hned půjdu do nedaleké historie, nepochopíme, musíme se odrazit od Vikingů, ale i ti si musí chvíli počkat, až na ně přijde řada.
Nejdříve byly mohutné geologické přesuny a několik dob ledových, aby se sem, do severní Skandinávie dostali ze Sibiře Komsové. Byli to předchůdci Sámů a Sámové dodnes tvoří největší norskou národnostní menšinu. Sámové žijí na severu Norska a stále se věnují pastevectví a rybolovu. Kdysi to byl ryze nomádský sámský národ, dříve známý jako laponský. Mají dokonce svojí řeč, sámštinu, která je postavená na roveň norštině, mají svůj parlament a jsou spoluzakladateli Sámské rady, která pracuje a sdružuje politické organizace Sámů z Norska, Švédska, Finska a Ruska. Ale o tom později, až se dostaneme výš, na sever, do oblasti Sámů.
Oblast Haugelandet v západním Norsku mnozí považují za kolébku vikingské kultury. Vikingové, byli vlastně obyvatelé, kteří se sem přesouvali ze střední Evropy. Klima se stále více oteplovalo a nehostinné Norsko se stávalo pro mnohé kmeny obyvatelným. Jenže, jak rostl počet kmenů a obyvatel, přestávala zase stačit půda, kterou obdělávali a kolem roku 780 začali norští osadníci vyplouvat k pobřeží Britských ostrovů za obchodem. Historky o chabě střeženém pobřeží a zajímavé dovážené zboží dali podmět k plánům, jak se zmocnit nejen cizího zboží, ale i země a půdy. A už máme název pro tyto dobyvatele. V této době se už nazývají Vikingové a jde z nich hrůza. První nájezd, kde si ozkoušeli svojí sílu, byl na klášter na ostrově Lindisfarne. Vikingové útočili ve velkých flotilách a byli to nesmírně krutí dobyvatelé. Postupně ovládli Británii, Irsko, Francii (Normandie má název právě po Vikinzích – Normanech). Podrobili si kus Ruska až k Volze, maurské Španělsko, Blízký východ a dostali se až do turecké Konstantinopole (dnešní Istanbul), ale ten nikdy nedobyli. Vikingové ovšem vždy patřili na moře a z pobřeží vyráželi na svoje dobyvatelské výpravy a na pobřeží a svoje lodě se zase vraceli. Vikinské kmeny mezi sebou bez přestání bojovali, vraždili si následníky a podobně. Klasika, která se děla i na naší, domácí Evropské scéně. První vladař, který sjednotil norské kmeny, byl Herald Krásnovlasý, ale shořel na množství manželek. Vikingové nebyli ještě vázáni křesťanskými zásadami a mít deset manželek a hromadu dětí, nebyl vůbec žádný problém. Jenže, to vše dál vedlo zase k vraždám mezi bratry, stejně jak se dělo i u nás, ale tady to bylo a probíhalo mnohem drsněji. Přeci jenom uhlazenější Evropa se vraždila mnohem elegantněji. Po Vikinzích zdědili Norové svojí lásku k moři a ve finále, když se podařilo misionářům přesvědčit obyvatele na křesťanství, i křesťanskou víru.
Následovalo střídání králů, kteří se někdy s menším nebo s větším úspěchem snažili o vymýcení starých zvyků a nastolení křesťanství, až nakonec Vikingové jako takový, rychle vymizeli z mapy světa. Vliv Norska slábl až do té míry, kdy se Norsko stalo snadnou kořistí okolních zemí a bývalá světová mocnost byla nucená bojovat o svojí nezávislost. To už jsme kolem roku 1100.
A už se začalo vyloženě bojovat o to, komu nakonec bude Norsko patřit. Jestli Dánům, Švédům, Britům. Dokonce jsem někde četla, že kus Norka chvíli patřil i carskému Rusku. Nicméně, Norsko bylo zle zkoušenou zemí. Velká morová nákaza v roce 1387 způsobila obrovské ztráty na lidech, půdu neměl kdo obdělávat a města se rozpadávala. Ti kdo ve městech přežili, museli se vrátit na venkov a začít znova pracovat na polích. To byl vlastně základ rovnostářství, které v Norsku funguje dodnes. Další války se Švédskem a Norskem se střídali jedna za druhou. Norsko se propadlo do neuvěřitelné chudoby a další neštěstí v podobě hladomoru a mohutného úhynu dobytka ani nemluvě. Tak se Norsko dostalo až do začátku 19 století, kdy díky chudobě odtud emigrovalo na ¾ milionu obyvatel do USA a Kanady.
V roce 1905, po referendu o nezávislosti, byl švédský král Oskar II nucen uznat norskou suverenitu a obnovit norskou konstituční monarchii s králem Hakonem VII. Mimochodem, jeho potomci vládnou Norsku dodnes. Z první světové války vyšlo Norsko díky své neutralitě bez ztráty květinky, ale hospodářská krize znovu srazila Norské hospodářství ke dnu. Míra nezaměstnanosti činila 42% a hospodářský pokles dopadl nejtvrději na farmáře.
Druhá světová válka se nesla v duchu založení norské fašistické strany, uprchnutí královské rodiny do exilu, útěk norských vojáků před Němci, sabotáže německých fabrik a objektů.
Po válce se Norsko stalo zakládajícím členem OSN, 1945, a protože mělo velké přetrvávající obavy ze svého Ruského souseda, vzdalo se svojí neutrality a vstoupilo do NATO, 1949. Problém byl už jen jeden. A to zoufalá chudoba. Norsko patřilo k absolutně nejchudším zemím Evropy. Lístkový systém, příděly potravin a dalších věcí byly až do roku 1952.
Děsivá chudoba byla hlavně v severských oblastech a tam bylo zapotřebí nejvíce investic. Norsko se potácelo téměř na hranici bídy a nutně potřebovalo zahraniční pomoc. Ta však přišla z moře. Koncem šedesátých let se v Norsku, v Severním moři objevila ropa a během pár let se z nejchudší evropské země stala jedna z nejbohatších. Střídající vládnoucí strany nově objevené bohatství nerozkradli, jak občas bývá zvykem, ale postupně vytvořili a z ropných zisků podporují jeden z nejrozsáhlejších sociálních systémů ve světě. Zároveň však Norsko dobrovolně a zcela o své vůli zůstává na okraji Evropy a mimo Evropskou unii. Z dějinného pohledu, není se čemu divit. Norové byli tak dlouho pod nadvládou, že si velmi vybírají uskupení, kam vstoupit. Každopádně, přestože vláda propagovala vstup do EU, Norové už v dvou referendech vstup odmítli. Nicméně, všichni známe Norské fondy EU, ze kterých se hradí výhradně kulturní projekty. Norské fondy jsou reciprocí Norů za možnost volného obchodu s EU.
Tím jsem se dostala až k ropě a nesmírnému bohatství, které z Norska a jeho obyvatel udělalo zemi, na kterou se kouká s obdivem. Jistě, je v tom hlavně zodpovědnost vlády a obyčejných lidí. Mnoho zemí má ropu a mnoho zemí jí využilo jen pro hrstku firem, královských rodin a několika vyvolených. Tady je vláda zodpovědná za využití ropných miliardových zisků, a pokud můžeme z pohledu turisty posoudit, tak zem je dobře spravovaná a lidi tu jsou spokojený, bohatý a nesmírně slušný. Každý, kdo si přečte alespoň pár řádek z jejich dějin, jim to musí jen přát. O ekonomice a sociálním systému Norska si povíme příště, ten je totiž taky nesmírně zajímavý.
Dneska jsme přejeli jen kousek, do Ardalu s tím, že si tu ugrilujeme ryby k obědu a pojedeme dál. Tak dlouho jsme čekali, jestli se počasí umoudří, že nakonec, k pozdnímu obědu byly špagety s omáčkou. Ryby budou zítra. Dneska jsem měla v potravinách kliku, koupila jsem čerstvý chleba, zlevněný z 35 na 20 NOK, což je suprová cena. Zůstáváme na místě a pokračovat budeme až zase zítra. Je víkend a na silnici je to jeden norský bydlík za druhým. Přehlídka modelů a velikostí. Hlavně, dneska začala klesat nafta.
To je také zajímavé a dobrá rada. Nafta tady klesá a stoupá pro nás v neodhadnutelných slevách. Nafta dokáže klesnout až o 3 NOK na litr, což je 9,- Kč. Dostali jsme radu, že vždy v pondělí cena klesá. Bohužel, vše je jinak a kupodivu v pondělí je nejvyšší. Takže o víkendu jsme jí koupili za 10.99 a přes týden je až za 13.10 NOK. Takže rada, pokud vidíte přijatelnou cenu, vyplatí se dotankovat. Může být mnohem hůř. Benzín je běžně okolo 14.20 a cena tam tolik nekolísá.
Dnešní trasa je 34 km
