27.3.2016 Methoni

Je krásně, ale poněkud chladno. Po ránu je jen 15°C, ale sluníčko slibuje, že by mohlo být hezky. V klidu a v pohodě proběhla noc.

Rameno spravedlnosti v podobě říční policie už nepřijelo.

Dopoledne odjíždíme na Messénský poloostrov. Jsme na západě Peloponésu, kde jsou vyhlášená plážová letoviska, která nás vzhledem k roční době nechávají klidnými.

Dnešním cílem je pevnost Methoni, kterou jsme několikrát viděli na fotkách a dokonce si vysloužila čestné umístění jako hlavní fotka v průvodci pro úvod k Peloponésu.

Je jasné, že pevnost, pokud to jen trochu bude možné rádi navštívíme. Přiblížili jsme se na dostřel a zajíždíme si pár kilometrů do moc hezkého městečka Methoni.

Brána je otevřená a budka výběrčího osiřelá. Jdeme tedy dál sami samotinký. Nikde nikdo není a celé obrovské pevnosti jsme sami. A to nám opět radili, abychom si přivstali a vyhnuli se davům turistů.

V oblasti jsou vlastně pevnosti dvě proti sobě. Jedna je Koroni a druhá Methoni.

Říkalo se jim oči Benátek. Z pevností se sledovaly pohyby obchodních lodí mezi Itálií a Řeckem.

Procházíme se troskami opevnění, které bylo monumentální a na mnoha místech je vidět, jak si moře bere kusy zdiva a mohutné bloky opevnění.

Nádherná nedobytná tvrz v Methoni.

Pevnost je to teda parádní a most, který k ní vede je perfektní.

Chybí velká část valu, který chránil most, ale tak nějak je to fuk.

Vstup do tvrze je velmi zajímavou bránou.

Důmyslně poskládané hliněné destičky, které drží nad sebou kamenný strop brány. Uvnitř pevnosti jsou bohužel propadlé stropy jednotlivých pater. Stoupáme opět po kamenných schodech. 

Bohužel, nahoru se nedá vyjít, ale zato tady mají další stavitelský skvost.

Zdenda to nazval jako raná doba zámkové dlažby. Takhle nějak už měly poskládaný ne chodník, nebo náměstí, ale strop v třípatrové výšce a ještě do oblouku z kvádrů opracovaných tak, že do sebe zapadají jednotlivé části jako puzzle.  

Jen obdivujeme zručnost tehdejších stavitelů. Tady se pohybujeme někde kolem roku 1250 n.l., bohužel, snažila jsem se najít více informací o velikém areálu pevnosti, ale marně. Ani v tisku a ani v tlači, nikde nic.

Kostel se zvonem stojí skoro uprostřed velikého prostranství.

Uvnitř je v docela dost žalostném stavu a voda na zemi hlásá, že nám teče střechou.

Přispíváme do kasičky a zapalujeme svíčku.

Kousek dál, jsou zbytky minaretu.

Už z dálky jsme si mysleli, že to tak asi bude, ale až malý vchod do útrob stavby a u země potvrzuje, že se skutečně jedná o pozůstatek tureckého minaretu. Tak jako celé Řecko i Peloponés docela dost dlouho okupovali Turci. Vlastně celkem 300 let. Tak není divu, že si zde postavili minaret a určitě i mešitu, ale z té nic nezůstalo.

Procházíme se po celém areálu a jen uvažujeme, kam se poděla dotace z EU. Padl sem skoro milion Eur, ale tak nějak nevíme,  kam padl. Koukáme, jestli na něj náhodou nepadneme my, jestli se ještě někde neválí, protože tady proinvestovaný nebyl.

Jen nás pobavila, až na konci areálu, nesmyslná rampa pro lidi na vozíku. Dlouhá rampa z nejkvalitnější, vodovzdorné překližky, příšerně drahé, a  kusem blýskavého nerezového zábradlí na ochozu. Někomu, ale uniklo, že Ti lidé nemají vůbec šanci se k té lávce dostat a využít jí.

Ani zdatný silák nemá šanci dostrkat vozík přes celé veliké, totálně zarostlé, neschůdné a plné výmolů a děr, prostranství až k rampě. To vůbec nemluvíme o vstupu, který je taky velmi členitý. Neuvěřitelná blbost a nedomyšlenost.

Faktem je, že krásný výhled do dáli nás tak nějak usmířil.

Přejíždíme kousíček od parkoviště, na jiné parkoviště hned u písčité pláže a náměstí s tavernami.

Tak toto místo mohu vřele doporučit na léto. Na pláži jsou sprchy, pláž je pár kroků od auta a velké pohodové parkoviště. Prý je tady kousek laciný kemp. Zastavili se u nás důchodci z Německa, kteří tu jsou celou zimu. Včera jsme se pobavili. Přijeli jsme na molo a chvilku po nás přijeli dva bydlíci, vany. Důchodci ze Švýcarska. Pozdravili, a jestli jim pohlídáme auto, že jsou na oběd. Nejdříve přijelo jedno auto a než jsem ohřála rizoto, nastrouhala sýr a nandala zeleninu přijelo druhé, taky Švícaři, taky důchodci a taky šli na oběd. Ti lidé se neznali. Pak až se sešli u aut a začalo vzájemné představování a podávání rukou. Také každý odjel jinam. Tak jsme si tak se Zdendou říkali. Klasika, přijedou švýcarský důchodci v bydlíku a jdou do restaurace na oběd. Přijedou český důchodci v bydlíku a jdou si ohřát rizoto. Tak, takhle nějak to funguje.

Ale faktem je, že dneska jsme měli k hodně pozdnímu obědu gulášek z vepřového a hrnkové knedlíky. 

Dneska jsme řešili ještě jeden problém s autem. Někudy nám do auta zatékalo a nevěděli jsme odkud. Kde se bere voda v dvojité podlaze. Nebylo jí vždy nijak moc a hlavně nijak pravidelně. Občas se nám stalo, že jsme měli mokrý koberec v úložném prostoru pod podlahou, kde máme křesílka a stůl. Občas se stalo, že jsme měli ještě vlhko v úložném prostoru  vedle nádrže u stolu. Tím, že máme dvojitou podlahu, tak je tady několik velmi šikovných prostorů a v nich se občas udělalo vlhko. Zdendu to pořád dost trápilo, protože nevěděl, odkud se ta voda bere. Dneska se už naštval a tak jak jsme měli vygruntováno a naklizeno, tak vše opět ven a začali jsme vylučovací metodou hledat, kde nám co protéká. Prostor, o kterém mluvím, s křesílky, je přesně pod sprchovým koutem, koupelnou, kuchyní a lednicí. Takže možnost, že někde propouští některý spoj odpadní nebo pitné vody, a že jich tady je, byla zrovna tady velmi vysoká. Báli jsme se ještě netěsnosti okolo oken a tak podobně. Možností je fůra. Vezmu to zkrátka. Nakonec Zdenda objevil závadu v hrdle nádrže.

Pokud tam bylo nějaké těsnění, tak už dávno vysublimovalo a když jsme nalévali vodu do nádrže kanystry, tak to normálně kapalo dovnitř, teklo to po podlaze a nejbližším možným spojem o patro níž.

Máme opraveno, Zdenda je šikulka. Podrobnosti o závadě a opravě budou v odkazu o opravách. Můžeme v klidu spát, protože, když je závada, o které se ví, že je, ale neví se, kde je, tak je to v háji.  

Dnešní trasa je 12 km