23.3.2016 Mani - Kalamata

Včera jsem se probojovali až na nejjižnější část Peloponéského ostrova na polostrov Mani, který je jakoby, prostředním prstem ze tří.

Jsme kousíček od mysu Matapam, kam se jdeme podívat. Je to přes kopec, tam někde v dálce.

Moře se přes noc docela slušně rozbouřilo a včerejší rybník je nenávratně pryč. Rozeklané pobřeží a obrovské vlny, které bijí do skal. Vůbec si nedovedu představit, jak se někdo může odvážit v takovýchto vlnách a větru překonávat na nafukovacích člunech jakoukoliv vzdálenost. Jsme svědky toho, jak večer je moře klidné, jen pár vlnek a kdybychom někomu ukázali fotku včerejšího zálivu, který máme před okny, tak by s klidem mohl říct, no Lipno a pár vlnek.

Do rána je to živel s mnohametrovými gejzíry vody, které tříští o pobřeží masy vody. Představa, že takovou cestu podnikám s malými dětmi je šílená. Ale zpět k našemu tématu.

Jakmile vjedeme do této oblasti, ihned nás okouzlí naprosto netradiční výstavba.

Vysoké, několikapatrové domy. Sem by pasovalo „ můj dům, můj hrad “. Vše je stavěno z místního kamene, kterého je tu spousta.

Jelikož máme rádi kamenné domy, tak jsme okouzleni. Velká odloučenost a drsnot kraje způsobila, že oblast byla v neklidných dobách místem úniku a úkrytu celých rodin, které se sem stěhovali před nájezdníky. To vše ale by bylo málo, muselo se stavět z kamene a do výšek, aby byl dům lépe ubránitelný. Tak se od 15. století tady usazovali rodiny, které se postupně spojovali v klany a ty klany začali mezi sebou tvrdě bojovat. Jakoby jim nestačilo to, z čeho unikli, tak začali zase zápasit mezi sebou. Hlavním důvodem všech vážných svárů byl boj o nejlepší půdu a také když se sem tam občas ztratil někomu nějaký dobytek anebo, když jeden člen klanu urazil člena jiného klanu.

Ovšem největším problémem bylo, když se urážka brala tak vážně, že došlo až na zabití. To pak vypukl svár, který byl ohlašován vyzváněním na kostelní zvony.

Po tomto signálu se jednotlivé rodiny stáhly do svých opevněných domů a rokovalo se, jak s celou situací naložit. Smysl pro čest a hloubka urážky měla neobyčejnou váhu a někdy trvalo i roky a i generace, než se svár urovnal. Příměří se vyhlašovalo pouze na dobu sklizně a o žních. Svár bylo možné ukončit pouze naprostou zkázou nebo kapitulací a omluvou. Jinak neexistovalo nějaké řešení do ztracena. Pobavilo mě, že zásobování domů, kde byli naštvaný a uražení členové klanu, probíhalo bez potíží. Ženy se těšily všeobecné ochraně a mohly přinášet svým trucujícím mužům do domů jídlo. Samozřejmě měly tu čest se po dobu sváru, jak rozepři nazývají autoři, starat o dobytek, půdu, děti a sem tam si přistavět chlívek, opravit střechu a nanosit vodu do políček. Klasika. Poslední záznamy o sváru jsou z roku 1870 z vesnice Kita a svár byl přerušen vyhlášením všeobecného příměří bez pomsty. Bylo totiž nutné se spojit proti jinému nepříteli a to řecké armádě, která se zamíchala mezi místní.

Jednou z nejkrásnějších vesnic, hojně fotografované je vesnička Vateia, nebo Vatheia. 

Ohromné, vysoké, několikapatrové kamenné domy jsou z velké části už prázdné. Krásný kout země. Naprosto jedinečné domy. Hlavním klanem byla rodina Nyklianů. Ti měli jako jediní zprvu výsadu na svých pozemcích stavět vysoké charakteristické čtvercové věže, domy. Čím vyšší dům, tím se lépe bojovalo. Bránilo i útočilo na nepřítele. Z toho důvodu měly okna jako jen úzké štěrbiny.

Dneska jsou to honosné domy, kdy čtvercová věž je znakem příslušnosti ke starodávné komunitě. Velmi velké obytné domy a velké věže. Moc se nám to líbí.

Je zajímavé, že v duchu tradice je i blízký pozemek okolo domu obehnaný vysokou kamennou zdí a vchod jsou většinou velká, celokovová vrata. Vlastně dovnitř, na prostranství před domem není vůbec vidět a i u nových domů si staví vysoké zdi. Musí to být velmi nákladná rodinná výstavba, ale domy jsou to vskutku parádní a veliká zastřešená terasa s mohutným kamenným grilem, už vůbec nemá chybu. Netušíme, čím se ti lidé živí. Průmysl tu není veskrze žádný, minimum domácích zvířat, jako jsme viděli na mnohem sušší Krétě, staré olivy, tak ty tu jsou, jako v celém Řecku, ale nic výjimečného. Rybolov? No, nejsou tady skoro žádné kloudné přístavy, a zrovna tento poloostrov má velmi příkré pobřeží, takže rybolov to asi také nebude.

Výstavba je poměrně velká, nové domy buď čerstvě vystavěné, nebo ve výstavbě. Staré hojně opravované a i podle pár fotek, žádný mrňavý domky.

Zdenda dal do fotogalerie k dnešku spoustu fotek pro ilustraci.

 

Jak jsem říkala, přes noc se zvedl velký vítr a jsme jako pod duchnou. Je teplo 19°C, ale totálně šedá obloha. 

Kousek od nás, nějakou hodinku chůze, přes tyto kopečky je mys Tenatro nebo Tainaro, jak kde je nazván, s velkým majákem. Maják byl nedávno rekonstruován a kompletně opraven.

Je nám záhadou, jak sem dostali veškerý materiál na opravu. Po moři určitě ne.

Skalnaté pobřeží nedovoluje přistát lodičce, natož lodi se stavebním materiálem. Silnice sem taky žádná nevede, jen pěšinka pro lidi a zvířata. Zřejmě vzduchem, ale to je jedno. Každopádně, rekonstrukce je zdařilá a maják moc hezký.

Rozbouřené moře buší do pobřeží a musím říct, je to docela zážitek.

Cestou z parkoviště přes kopec k majáku je vidět spousta základů někdejších domů a kusy, zbytky parádní starověké mozaiky.

Hned pod parkovištěm je úvozem pohodlný vstup do moře. Čtyřhodinová túra ve větru nám dala docela zabrat. Po opět pozdním obědě odjíždíme. 

Jedeme do Kalamáty podél pobřeží. Cestou nás udivují krásné honosné domy a veliká rozestavěnost hotelů a menších studií na letní byty. Ale i menší domy jsou veliké a kamenná architektura všemu dodává perfektní ráz. 

Domy se sem jednoduše skvěle hodí.Žádná nesmyslná architektura, ale vše tak nějak ladí s okolní přírodou a zapadá do skalnaté, velmi chudé, ale krásné oblasti.

Bohužel, fotit se prakticky nedá nic, kromě šedivých mraků, které se válí kousek nad námi. Nevidíme moře pod sebou a ani vrcholky kopců nad námi. Dneska nehrozí, že by se mraky alespoň na chviličku roztrhaly a silnice se klikatí, jenže prakticky nevidíme, kam to jedeme.

Aspoň na navigaci je co nás čeká a nemine. To není klasická mlha, jak ji známe z domova, všude kolem nás. Jedeme v takovém pásu, kde je normálně vidět do dálky, jen dolů a nahoru ne.

Jen když se dostaneme až dolů k moři a pak je zase vidět stále rozbouřené moře do dálky a do stran, ale nahoru, ani ťuk.

K večeru dojíždíme do Kalamáty a parkujeme kousek od moře na poněkud zastrčeném parkovišti. Hlavně jsme schovaný před větrem. Zítra bude další trasa do Methónie na Messénský poloostrov, kde je naprosto jedinečný hrad nad mořem a sympatické městečko, pevnost Methoni a Nestorův palác, ke kterému se váže krásná legenda a pokud tam na nás budou hodný a přívětivý, chceme tam den spočinout. Jednak si už potřebujeme trošku odpočinout a dát zase po čas ten náš domeček trochu do pořádku.

Dnešní trasa je 120 km