20.3.2016 Nafplio - pevnost Palamidi

Opět máme krásný den, 16°C hned po ránu a tak se moc nezdržujeme, balíme a jdeme stoupat téměř do nebeských výšin.

Čeká nás pevnost Palamidi, která vévodí městu a je vskutku impozantní.

Teda, alespoň zezdola působí monumentálně a hlavně příšerně vysoko. Jelikož bylo Nafplio významným obchodním městem, muselo být bráněno proti případným nájezdům pirátů či jiných nepřátel. Největší městskou pevností je právě pevnost Palamidi, následuje na protějším kopci pevnost Its Kale a ne moři na ostrůvku pevnost Bourtzi.

Na 216 metrů vysokém kopci a po zdolání 999 schodů, můžeme vstoupit do prvního nádvoří. Cestou jsem se několikrát pokusila o zkrácení výstupu s tím, že už toho bylo dost, že jsem unavená, že mě bolí nohy, že ten výhled už je dostatečný a podobně.

Dokonce jsem se pokusila o vzpouru posádky. Vše marné. Pardon, zapomněla jsem, ještě po zaplacení 4 EUR na hlavu.

Vcházíme hned do útrob pevnosti, která je veliká a rozprostírá se na celém kopci.  Ten, kdo nechce podniknout cestu po schodech, může jet autem skoro až k bráně, která je skoro v stejné výšce jako ta naše brána, akorát z vedlejšího boku.

Líbí se nám, jak přijedou autobusy výprav, vysypou výletníky, ti vběhnou do hlavní pevnosti, jen na kraj a hned jdou zpět.

Kousek dál, kde jsou zbývající pevnosti jsme opět skoro sami.

Výhledy jsou odtud nádherné a máme štěstí, že je krásné počasí.

Její současná podoba pevnosti pochází z přelomu 17. a 18. století, kdy zde Benátčané vystavěli 3 samostatné pevnosti (v letech 1711 až 1714), z nichž postupem času jedna, právě ta naše Palamidi, sloužila také jako vězení.

Již v roce 1715, tedy pouhý rok po dokončení, byla pevnost dobyta Osmanskými Turky, kteří ji pak drželi dalších více než 100 let.

Palamidi byla jedním z ohnisek bojů o řeckou nezávislost, více jak rok ji obléhal hrdina těchto bojů Theodoros Kolokotronis.

Jeho osud byl poté dost ironický – tento Řeky oslavovaný muž totiž skončil ve vězení přímo v pevnosti, kterou tak těžce a dlouho dobýval.

My se procházíme téměř osamoceni po celé pevnosti a je nám tady dobře.

V moři, hluboko pod námi se lidi koupou a opalují na pláži.

Dáváme si oběd, který jsme si sem v potu tváře donesli a probíráme historii místa, tak jak jí popisuje průvodce.

 V pevnosti nechybí ani starý kostelík. Samozřejmě vnikáme dovnitř, je hezký, ikdyž drobet omšelý. Je lepší se dopředu hezky zeptat mnicha, který tam má zrovna službu, jestli si můžeme vnitřek vyfotit.

Pokud ano, tak vždy bez blesku.  Je krásný den a nám se odtud ani nijak valně nechce. 

Na vedlejším kopci, jak už jsem psala na začátku je pevnost Its Kale. V turečtzině to znamená „ vnitřní hrad“, Pevnost nepůsobí nijak okázale a zůstaly z ní vlastně jen trosky.

Původně zde byla městská akropole a v průběhu staletí tu vyrostlo několik hradů, které byly zase průběžně bourány.

Na ostrůvku je třetí pevnost Bourtzi, která právě prodělává menší rekonstrukci. Nicméně, kouzelná stavba, jako z pohádky sloužila v průběhu let mnoha účelům. Prvotní byla samozřejmě obrana města a není bez zajímavosti, že i když tu moře vypadá velmi hluboce, vede jedna jediná splavná cesta pro lodě do Nafplia. Proto se mnoho lodí Nafpliu raději vyhne, protože ošemetnost dna je velká a možnost uvíznutí velmi vysoká. Také strážcům města nečinilo problém, velmi účinně moře přehradit řetězy vedoucími z ostrůvka až do města. Takže, i tak se kdysi město bránilo před piráty a dobyvateli. Později pevnost sloužila také městskému katu, pozor, až do roku 1930 zde měli městského kata. Docela by mě zajímalo, kdy se tady setnula poslední neposlušná hlava. Později zde byl zřízen luxusní hotel a nyní je celý objekt prázdný. Pokud by někdo zatoužil po něčem výjimečným, prý je na prodej.

Pod námi je město Nafplio jakoby přístavem rozděleno na novou, moderní část a starou část, kde je spousta krásných uliček a krámků. 

Nová část Nafplia, tam jsme vlastně vůbec nebyli, jen jsme jí projížděli. Novou částí se projíždí z nábřeží směr Mykény. 

Je nejdůležitějším přístavem na východě Peloponésu. Ve středověku mělo toto město strategický význam, postupně ho ovládaly křižácké státy Panství Argu a Nafplia a Athénské vévodství, poté Benátská republika a nakonec Osmanská říše.

V prvních letech (1829 až 1834) po osamostatnění Řecka bylo jeho hlavním městem, Athény v té době byly malým méně významným městem.

Je považováno za jedno z nejmalebnějších měst v kraji a určitě se sem musí každý cestovatel po Peloponésu podívat. Nás doslova uchvátilo.

Přes počáteční rozpačité dojmy, kdy pršelo, bylo ošklivě, je dneska město za slunečného počasí nádherné. V starém městě nejsou žádné normální prodejny, ale jen krásné a malebné obchůdky vyloženě pro turisty.

Většinou nemusím prodejny se suvenýry, ale tady jsou maličké prodejny tak hezké, elegantní, umístěné v starých a udržovaných domech, krásně naaranžované. Prodejny s olivami a vše, co lze z oliv dělat.

 Mandarinky plody a rovnou květy. 

Desítky druhů olejů, nakládaných oliv, kosmetika, pak zase prodejny s pomerančovou tématikou, mnoho prodejen s produkcí včel a tak podobně. Moc se nám tady líbí. 

Den se s námi loučí krásným západem slunce a my se ráno rozloučíme s Nafpliem a budeme pokračovat dál.