21.9.2015 Mencilis Magarasi - Amasra
Dopoledne odjíždíme směrem na velké jeskyně Bulak Mencilis Magarasi. Je to dost náhoda. Našli jsme leták na tyto jeskyně a padlo rozhodnutí, že se tam podíváme.
Opět to máme naštěstí na trase a jedeme kousek za Safranbolu, nějakých 8,5 km směrem na Bartin po silnici 755. Opět je potřeba se řídit směrovkami, které už v Safranbolu v pohodě nacházíme a jedeme po nich. Cesta je trošku adrenalinová, ale jde to.
Opět dech beroucí pohledy do údolí a na okolní kopce a srázy. Už jsme jeli po horší. Na konci odbočky k jeskyním, kde už to pak dál nejde, je veliké parkoviště a hurá do jeskyní.
Otevřeno je každý den od 9 h – 17 h v zimě v létě. Zde jsou souřadnice S 41.27279 a V 32.62541.
Parádní jeskyně a krásný výlet. Vše je pěkně nasvícené a uvnitř i ozvučené příjemnou muzikou. Jeskyně jsou dlouhé 6042 m a jsou největší v celém Turecku. Veřejnosti je zpřístupněna jen část, a ta je opravdu krásná.
Uvnitř je stabilní teplota 15°C což je velmi příjemné, ale svetry se nám po chvíli hodili.
Vstupné je doslova směšné, 4 Tl na osobu.
K večeru dojíždíme do černomořského prastarého přístavního města Amasra. Tak tady se zaparkovat jednoduše nedá vůbec nikde. Všechny cesty nevedou do Říma, jak si mnozí myslí, ale v Amasře vedou všechny cesty na veliké přístavní molo, které je přeměněné na veliké parkoviště, kde jsou turnikety a platí se 10 Tl na celý den. Není to mnoho, ale my tu budeme platit dva dny, protože tu budeme spát a zítra si půjdeme prohlédnout město, které jak se dozvídáme z hrdých cedulí, je také na seznamu UNESCO. Náš báječný průvodce od Lonely Planet, na nějž stále hudrám, buď není aktualizovaný, nebo je lajdácky napsaný, ale o tom, že je Amasra na seznamu UNESCO, není ani zmínka. A to máme zakoupený, za drahý peníz, poslední vydání, duben 2014. Ať žijí překvápka.
Nicméně, ještě se musím zmínit o velmi nepříjemné situaci, která se nám dneska stala a mohla dopadnout dost ošklivě. Při cestě do Amasry jsme jeli po čtyřproudé silnici, kdy v prostředním pásu byl poměrně široký pruh s keříky a hlavně s kamínky asi pozůstatek z loňské zimy. Jedeme hezky v pravém pruhu, abychom nepřekáželi a nikoho nezdržovali. Na krajnici byl rozbitý kamion a zasahoval koly do silnice. Zdenda dal hodně dopředu blinkr a pomalu se sunul do levého pruhu, aby náhodou neohrozil řidiče kamionu, která se mohl motat okolo. Nicméně najednou se po naší levé straně přiřítilo auto a začalo pekelně brzdit a na těch kamínkách dostalo smyk jako hrom a jak jinak hodiny. Naštěstí tam nebylo dělící svodidlo. Mladý kluk ve sporťáku si asi myslel, že my toho našeho broučka vezmeme na záda nebo co. Každopádně, kluk šermoval rukama, koukal se na nás do protisměru a příšerně nadával. Když jsme viděli, že je sice uprostřed silnice v dělícím pásu, ale v pořádku, jeli jsme dál. Na první benzínce jsme zastavili, aby Zdenda vyndal kartu z kamery, kterou máme na čelním skle, a stáhnul video z kolize do počítače. Naštěstí byli na benzínce zrovna policisti a akorát sedali do auta. Doběhla jsem pro ně a krkolomně jsme se domluvili a video jim ukázali. Jsme klidný, že to viděli, říkali, že se tam jedou podívat a abychom byli v klidu. Škoda žádná nevznikla a nikomu se nic nestalo. Ale tak nějak jsme měli obavy z naštvaného mladíka a raději jsme policii informovali. Tady se ukazuje, jak může být kamera za tisícovku užitečná. Kdyby se mládencovi něco opravdu stalo, těžko bychom dokazovali, že na vině byl on a my jsme splnili vše pro bezpečnost jízdy a provozu.
Dnešní trasa je 110 km
