Sandomierz 5.8.2015

Z Varšavy pokračujeme dál po Visle. Teda spíše, snažíme se kopírovat její tok a projíždíme bohem zapomenutou krajinou, která se nám mění před očima.

Veliké plantáže jahodníků, malin a rybízu. Je toho tu tolik, že věřím, že veškeré jahody a maliny v obchodech jsou z Polska. Ohromné sady jablek, třešní a všeho ovoce berou dech. Jen je veliká škoda, že nikde nic neprodávají u silnice. Těšila jsem se, že půjde nějaké ovoce koupit u silnice, čerstvé z místních zahrádek, ale ani omylem. Nikdo nic neprodává a nedá se ani nic koupit z plantáží. Škoda. Maliniště jsou plné červených malin, jahody jsou už skoro pryč, ale rybíz ještě na keřích je, ale máme smůlu. Ani nejde nikde zajet na polňačku a skočit na drbes. Vlítnout do řádku a jen tak z krajíčku si trochu naškubat.

Všude je jednak vidět anebo jsou okolo baráky a nechat se honit místními domorodci, tak na to už nemáme ten správný věk a odvahu.

Zastavujeme na parkovišti hned nad řekou a já se pouštím do těch slíbených sluníčkových čokoládovo – borůvkových muffin. Borůvky v lednici v pohodě vydržely, ale je na nich znát, jak je tady sucho.  Povedly se báječně. Zdenda zase skočil na chviličku k řece a chytil krásného sumčího dorostence.

Ale je malý a tak ho pouští a dáváme mu svobodu. Respektive, to jsem napsala špatně.

Sumec byl obřích rozměrů, ale mě, bláhové a neznalé se zdál malý a bylo mi ho líto a ta zaseknutá třpytka ho musela děsně bolet.

K večeru dojíždíme do městečka Sandomierz. Ani se neodvažuji to skloňovat.

Stojíme hned pod místním hradem na pohodlném parkovišti. Vše je krásně nasvícené a i město je moc hezké.

Dnešní trasa je 230 km