29.10.2015 Anamur

Je krásně a tak se koupeme, schováváme před sluncem a Zdenda montuje zabezpečení předních dveří.

Na molu jsme sami a pomalu v celé vesnici. Jen pár lidí a jinak pusto prázdno. Domy jsou zazimované a zavřené.

 Ráno vyjíždíme dál. Vracíme se kousek na parádní silnici č. 400, které se každou chvíli mění z pohodlné a úplně nové čtyřproudé na původní starou klikatici. Množství tunelů ať už hotových nebo ve výstavbě nám bere dech. Jistě, je to dost vytížená silnice, ale zase ne tolik, aby se kvůli pár autům tady stavělo takové obrovské dílo.

Až zmizí romantická, chvílemi dost úzká silnice, ubude kouzelných pohledů dolů k moři, ubudou průjezdy vesnicemi, které jsou pro cizáky velmi zajímavé.

Pojede se sice rychle, pohodlně, ale nezajímavě. Tak jsme rádi, že jsme cestu zbytečně neodkládali a užíváme si krásy okolní přírody pomalou jízdou z nebo do prudkých kopců.

Ono potkat kamion plně naložený a supící on do kopce a my z kopce nebyl teda vůbec žádný med. Zdenda nakonec skoro zastavil a jen jsme tiše doufali, aby nás neodřel.

Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, .........

Tak o takovéto čerpací stanice na vodu díky nové dálnici tak přijdeme. Nisméně, stará silnice určitě alespoň v některých úsecích zůstane a tak bude možnost si sem zajet a opravdu krásnou, křišťálovou a chladnou čerstvou vodu z hor načepovat až po hrdla nádrží. 

Dnešním kulturním cílem je hrad Mamure z 13. století. Hned u brány nás odchytil nesmírně ochotný kastelán a začala prohlídka. No, prohlídka to teda nebyla, spíše honba za úžasnými panoramaty, která nám ukazoval. Něco šíleného.

Běhali jsme za pánem s tím, že jsme stále hledali, kde tesař nechal díru. Zkrátka, nedařilo se nám uniknout a až další návštěvníci nás zachránili. Pan kastelán se k nim rozeběhl přes celé nádvoří a tak jsme prchli. Nakonec jsme si celý hrad obešli ještě kolem pobřeží.

Turecké ministerstvo kultury zde investuje obrovské peníze na rekonstrukci. Všude je lešení a vše se opravuje. Paráda.

Hrad postavili představitelé arménského království Kilíkie na místě původní římské pevnosti. To je také zajímavé, v jedné velké zemi, za devíti horami a devíti řekami, kde se vzalo, tu se vzalo jedno malé, maličké království Lilíkie.

Na začátku 11. století se začali hrnout seldžučtí Turkové z Íránu směrem na záoas a cestou se jim podařilo dobýt velkou část Anatólie a pronikali dál do Arménské vysočiny. Tisíce Arménů tehdy prchali na jih. Našli útočiště v drsných horách Taurus a na pobřeží Středozemního moře. Mladý princ Ruben a jeho lidé tady založily království Kilíkie neboli Malá Arménie. Malé království velmi hezky vzkvétalo díky mořskému pobřeží a tedy, ideálním podmínkám pro obchod. Založili zde prosperující školy a kláštery, kde se vyučovala matematika, medicína, teologie a další. Byl to zlatý věk arménského umění. Národním jazykem se stala latina a kupodivu, francouzština. V době křížových výprav používali křesťanská vojska hrady království jako bezpečné útočiště na cestě do Svaté země. Království Kilíkie vzkvétalo 300 let, než padlo do rukou egyptským mamlúkům a to byl jeho konec.

Dneska toto království připomíná několik hradů, které máme po cestě a tak si alespoň jeden z nich nemůžeme nechat ujít.

Jak jedeme krásnou krajinou okolo pobřeží, dostáváme se do oblasti banánů. Vůbec jsme netušili, že se tady pěstují banány a ještě v takovém rozsahu.

Všude jsou velké, vysoké skleníky, většinou skleněné a více na západ už plastové. Každé volné místo je skleník s banánovníky, a jak klesáme k moři, jsou i volně na polích. Velké rostliny obalené trsy banánů. Nevycházíme z údivu. V Mersinu jsme si koupili pár banánů jen na ochutnání a prodavač nám tvrdil, že jsou místní, žádný dovoz. Moc jsme mu nevěřili, ale měl pravdu.

Tady, o pár kilometrů dál jsou všude, kam se podíváme.

Vnikli jsme do skleníku a ohromné trsy banánů vidím poprvé v životě in natura.

Zdenda se zase šel kouknout do expedice banánů. Přeprava z malých plantáží je taky úžasná.

Volně rostoucí banánovníky a takhle se obalují trsy. Zkrátka na ně navléknou velký modrý pytel.

Úplně přesně nevíme, z jakého důvodu, ale buď aby dozrály všechny najednou, nebo aby je sluníčko nepopálilo, nebo kvůli ptákům. Všude u silnice se prodávají trsy a my se samosebou pokoušíme nějaké to kilo koupit, ale bez úspěchu. 

Na večer parkujeme opět na pobřeží stranou města Anamur. Slušné místo hned u veliké pláže. Místní bistro nám poskytuje za koupi čaje na pár hodin internet. 

Dnešní trasa je 86 km