25.10.2015 Uzuncaburc

Leje jako z konve a my máme dneska několik místních pamětihodností. Tiše doufáme, že se počasí umoudří, ale nevypadá to na to.

Chvilková přestávka a tak vyrážíme na hrad Korykos v Kizkalesi, kde jsme hned u hradu nocovali. Hrad, tak to jsou veliké rujny, ale moc hezké. Platíme 3 Tl a hlídači s pokladnou hrají přesilovku. Jsme tam jediní a jich je pět. Dobrý poměr.

Jeden pan hlídač nám dokonce do auta přinesl brožurku s omluvou, že už jí má jen ve Španělštině. Nevadí i tak je to milé. Za chvíli se osmělil druhý a tak stojí u okénka a živě diskutují o malebnosti té jejich památky.

Nikdo pořádně neví, kdo hrad postavil, ale minimálně, když už ho nepostavili Byzantinci, tak ho alespoň přestavovali.

Krátce také patřil království Kilíkie. Tak, nám je to šumák, komu patřil, ale je malebný, tajuplný a už začínáme být zase ve svém živlu. Platíme 10 Tl a užíváme si samoty v kdysi, tak krásném a poměrně rozlehlém hradě na skále nad mořem.

Další hrad, Kizkalesi – Dívčí hrad, je v moři kousek od břehu.

Tak ten je opravdu úžasný a panoramata by byla nádherná, nebýt ovšem vytrvalého deště. V průvodci radí k hradu doplavat nebo se převézt přívozem.

Plavání, možná za hezkého počasí, je tu poměrně mělko a tak lze převážnou část jít po dně a pak kousek doplavat, ale pořád prší a poměrně se ochladilo. Tak na nějakou koupel nemáme chuť. Nebo lze přívozem, který už nefunguje. Loďky jsou vytažené na břeh a čekají na další sezonu. Máme tedy smůlu a na hrad se ani nejde, ani neplave. Tak si ho jen prohlížíme dalekohledem a pojedeme dál.

Jedeme kousek do vnitrozemí směr na Narlikuy a hledáme hnědé značky na Cannet Magarasi nebo něco podobného. Po osmi kilometrech nacházíme kýžené, a to parádní jeskyně a propast.

Veliké parkoviště by v případě potřeby umožnilo luxusní stání na noc. Nicméně, turnikety a opět pokladna. Tady je to dražší, ale nedá se nic dělat a ani Zdendovo smlouvání nic nepomohlo. Koukáme, že i tady jdou s dobou a vstupné zdražili. Stávalo 5 Tl nyní 10 na osobu. Ale mohu jen říct, že to nejsou vyhozené peníze. 

Propast pekel je dech beroucí propast do které shlížíme z maličké plošinky. Zdenda nemá rád výšky a ani hloubky a tak se necítí přímo ve své kůži. Hloubka je to veliká a propast, no, 120m pod námi mluví za vše. Zčernalá díra, do které nahlížíme, měla být, podle pověsti místem, kde Zeus uvěznil stohlavé monstrum Týfóna s ohnivým dechem poté, co ho porazil v bitvě.

A další propast je pro změnu Propast nebe - Cannet Magarasi. Jdeme dolů, až na dno po pekelně kluzkých schodech. Stále nám prší a schody jsou jako mýdlo. Nemám větší strach než o zlámané nohy. Představa, že se jeden z nás bude berlit po autu je šílená. Jen obdivujeme slečnu, která až dolů došla v lodičkách na vysokém podpatku. Neskutečný výkon. Lodičky sice po tom výkonu vypadají příšerně, ale slečna se tváří velmi statečně. Tak, ono jí nic jiného nezbývá.

Kloužeme do podzemní kaverny po 450 schodech. Nevím kdo to počítal, ale muselo jich být nejméně 1000.

Před vchodem jsou zbytky byzantské kaple Panny Marie z 5. století. Kaple byla chvíli, mnohem později používána jako mešita, ale velká nepřístupnost jí, jako svatostánek, odsunula do pozadí, až se rozpadla.

Jdeme společně se skupinkou skvělé mládeže, která si ze sestupu udělala bojovku a tak se přidáváme a bavíme. Uvnitř jeskyně je jasně slyšet podzemní řeku někde uvnitř skály.

Velká osvětlená jeskyně Typhona. Podle mýtu je podzemní řeka, kterou nevidíme, ale slyšíme spojená s bájnou podzemní řekou Styx.

Dole je spousta různých mohyl a nápisů z kamení a tak se nenecháváme zahanbit a skládáme svoje písmena. Kluci, když zjistili, že jsou to naše počáteční písmena jména okamžitě nám vyrobili velké kamenné srdce okolo.

Tak to je přesně to, co potřebuji. Jejich srdečnost a radost z toho, že nás poznali a že nám udělají kamenné srdce. Nemohu se zlobit a mít na ně vztek, protože nám nějací dva pitomci uškodili. Ztráta věcí se pořád vrací, protože nám jednoduše chybí a to hned dostanu zlost, ale už jen na ty dva zloděje a na nikoho dál. To je nejdůležitější.

Odjíždíme z Narlikuyu a trochu si zajíždíme do vnitrozemí a jedeme do Uzuncaburc. Čeká nás starověké římské město. Už jen cesta je poučná a zajímavá. Projíždíme dost děsivou silničkou uprostřed kopců nad mořem. Prastarý vodní potrubí, kamenné zavlažovací systémy a pár usedlostí s políčky paprik, rajčaty a fazolí. Několik hájů oliv a stádečka ovcí a koz. Krása. Pozor, cestou je kašna s několika kohouty jiskrné horské vody. Vypouštíme nádrž a natáčíme jí čerstvou horskou vodou. Je výborná.

Večer dojíždíme do Uzuncaburc a parkujeme přímo v areálu římského města. Nikde nikdo a tak si vybíráme, jestli budeme trávit noc pod vítězným obloukem, nebo vedle divadla, a nebo na hlavní třídě. Nakonec volíme hlavní třídu. Pod vítězným obloukem by mohlo vyznít zpupně, u divadla nepatřičně a tak jsme na hlavní třídě.

Dnešní trasa je 33 km