24.10.2015 Kizkalesi

Ráno máme dostat nové doklady. V 10 h jsme u pana honorárního konzula, mladého muže, velmi příjemného, který ovšem nemá mnoho zkušeností s vydáváním nových dokladů. Je to dřina a při prvním pokusu nedal razítko na mojí fotografii a tudíž výhoda, našich rezervních pasových fotografií padá. Následuje sháňka po nejbližším fotografovi, který dělá pasové fotografie. Začínám být lehce podrážděná, a když mi pan fotograf sdělil, že za hodinu si mám přijít pro fotky, měl smůlu. Za deset minut odcházím lehčí o 15 Tl, ale s  fotkami a tiše doufáme, že další pokus o vystavení mého pasu dopadne lépe. Zdendovi dokumenty už jsou brnkačka. Trénink je trénink. Tak máme nové, takové ochuzené pasy a můžeme být v Turecku těch jejich 90 dnů. Uhradili jsme ještě 100 Tl poplatek za vydání dokladů. Takže nás celá ta sranda vyšla skoro na tisíc korun, ale konečně už máme pasy a můžeme z Mersinu odjet. Týden byl hezký, ale stačilo.

Jedeme podél pobřeží po silnici č. 400. Zdenda trpce lituje ztráty externí GPS přijímače k počítači. Já mám ve svém počítači tu jeho navigaci, ale bez GPS nefunguje. Tak jedeme jen na draze zakoupený Zenec a není to ono.

Dostali jsme doporučení na nějaké skvělé vodopády hned kousek za Mersin. Nejsou sice v průvodci, ale oni tady značí hnědou cedulí skoro každý zajímavý kámen, tak by to neměl být problém. Docela bloudíme a bohužel, vodopády nám zůstávají utajeny. Zřejmě jen místní přesně vědí, kde je hledat. Jediná cedule na hlavní silnici nás sice nasměrovala, ale ve vesničkách jsme se totálně ztratili a ani místní nám nejsou schopni ukázat cestu.

Stále jen mávají rukama dopředu, ale jedno takové mávnutí tím správným směrem nás dovedlo, do místního lomu na kámen.

Na noc parkujeme u moře v Kizkalesi, které se pyšní dvěma rozpadlými hrady.

Na prohlídku si necháváme zítřek dopoledne. 

 Dmešní trasa je 58 km