17.10.2015 Mersin

Tento den by se dal nazvat Jak krásný den dokáže  velmi ošklivě skončit. 

Zápisky z cest píšu vždy druhý den ráno, nicméně, tento den si budeme dlouho pamatovat a trvalo mě tři dny, než jsem zase dostala chuť psát. Ale hezky popořádku.

Dopoledne vyrážíme krásnou krajinou a padáme k moři. Nadmořská výška se poměrně hezky snižuje a už se opravdu těšíme, až se zase vykoupeme.

Zdenda tvrdí, že moře bude teplé a slibujeme si, že až dorazíme do Mersinu, uděláme si několikadenní přestávku na koupání a taky, najeli jsme hodně kilometrů.

Cestou míjíme několik vesniček a silnice č. 750 vede kousíček od placené dálnice, ale my máme krásnější výhledy a průjezd vesnicemi je velmi zajímavý. Několik jich máme na trase a stále se dohadujeme, jak si chutnají buřtíky sušené na slunci.

Nakonec nám to nedalo a zastavili jsme se v jedné vesničce, kde když jsme se tak nějak dozvěděli, že je to z ovce nebo z kozy, či co to tam viselo na háku, tak jsme si na košt jednoho buřta chtěli koupit.

Pán, který tam má možná dva zákazníky za den se okamžitě nabídl, že nám je opeče na grilu. Super. Tak jsme se podělili o jednoho buřtíka a pán nám předvedl celý, velmi náročný technologický postup opečení plátků buřta.

Byl dobrý, docela pálivý, ale jinak masitý buřt. Tak, tady jsme se ještě usmívali.

Ovšem nehorázná cena, kterou si pak za jednoho buřtíka řekl byla přímo zlodějská a vyrazila nám dech. Tak a to byla první chyba dnešního dne. Cestou ještě potkáváme benzínku s velmi slušnou cenou a tak dotankováváme po hrdlo, když to jde. Jsme už kousek od Mersin, cíl našeho dnešního dne. Zdenda ještě našel v navigaci místo na parkování, velké molo a jen doufáme, že se tam vejdeme. Je už odpoledne a to jak víme, se k moři sjíždějí rodinky na piknik. Cestou máme nekonečné plantáže pomerančovníků. Nikdy jsem neviděla zelené pomeranče na stromech. Jedeme po velmi pěkné čtyřproudé silnici a provoz začíná houstnout. Město Mersim má skoro milion obyvatel a na hlavní silnici do města je to znát.

A teď jsme udělali druhou chybu. Zastavili jsme na širokém prašném pruhu hned u plantáže pomerančovníků.

Chtěla jsem si vyfotit pár fotek do stránek. Zdenda vystoupil se mnou a jsme pár metrů od auta. Tři, čtyři metry a fotíme si stromy a pomeranče maximálně 5 minut. Za tu chvilku naproti přijelo auto a mladý chlap nás vykradl. Vlezl nám do auta z druhé strany, od řidiče. Vždy máme dveře zajištěné, ale jak jsme tankovali, tak se bohužel stalo, že jsme zapomněli dveře zase zajistit. Pozdě jsem si všimla, že je někdo v autě. Komplic zloděje, který seděl v autě, nás velmi dobře hlídal. Pozdě jsme si uvědomili chyby. Sled náhod pomohl zlodějovi k několika našim věcem včetně pasů. Tak to už ujíždějící auto se zloději a našimi věcmi, auto je bohužel bez značky.

Následovalo vyšetřování policie, telefonování na konzulát, sčítání škod a uklidňování pocuchaných nervů. Nyní stojíme v Mersinu a čekáme na nové pasy. Ostatně, stejně jsme tu měli a chtěli týden pobýt, tak si nemáme na co stěžovat. Za hloupost a neopatrnost se velmi rychle platí. Domníváme se, že podrobnosti do cestopisu nepatří, ale deníček je ideální místo, kde si mohu svobodně zanadávat.

Dnešní trasa je 145 km