14.10.2015 Muratbagi

V 5.30 vstáváme, protože začíná krápat a my máme obavy, abychom vyjeli z louky. Tráva čvachtá pod botami a to je výjezd do mírného kopečka. Na nic nečekáme a budíme nočního hlídače z blaženého spánku, aby nám otevřel vrata. Nablýskaný Flíček se okamžitě mění v kouli bahna, ale Zdenda je skvělý řidič a léta zkušeností z kamionu nás dostaly na pevný povrch. Udfoukla jsem si. V noci mě pronásledovaly představy, jak tady někde sháníme traktor, který by nás vysvobodil, nebo čekáme, než ta louka pod námi vyschne, což by mohlo být až příští léto.

Jedeme dál po krásné silnici okolo jezera Van, který i v ranním pošmournu je majestátné.

Nová silnice je rovná jako sklo a krásné parkoviště nám dává šanci na příjemnou snídani. Míjíme Tatvan, poslední město na břehu jezera a už si to hrneme do vnitrozemí. Bohužel, díky situaci v Sýrii musíme volit vzdálenější trasu od Syrských hranic.

Tak přicházíme o několik krásných památek a přírodních úkazů, které jsme chtěli navštívit, ale shodujeme se na tom, že kurdské naštvání na Turky nám ke štěstí bohatě stačí a není potřeba ještě k tomu přidávat Syrské nebezpečí. Jedeme už od Van po silnici 300 a po té pokračujeme i z města Tatvan dál na přes město Mus, Elázig do Malatya. Ale tam dneska asi nedojedeme.

Užíváme si kouzlo jihovýchodní Anatolie a jedna krásnější scenérie střídá druhou. Vrcholky hor jsou zasněžené a shlížejí na nás ze své majestátnosti. Krásné údolí a skály, které lemují celou cestu. Chudé kurdské vesničky bojující o své místo na slunci, stovky stád a stádeček ovcí, krav a koz. Je to krásná cesta a naprosto bezpečná. Nikde ani náznak nějaké nevraživosti. Je to opravdu krásná země i se svou syrovostí a tvrdostí ke všemu živému.

Byla by opravdu veliká škoda tuto část Turecka vynechat.

Silnice jsou mimořádně skvělé, nové a perfektní.  Pár krátkých úseků je ještě ve výstavbě. Cestou lze dokoupit vše co je potřeba. Spousta zeleniny a ovoce se prodává přímo u silnice, v městečkách čerstvě upečený chléb a veškeré potraviny. Jen se tady zdražila nafta, zhruba o půl libry.

Ale vyplatí se sledovat ceny na benzínkách, protože vždy se jedna utrhne a má dobrou cenu. Benzínek je cestou spousta, zrovna tak plyn lze natankovat kdekoliv. Voda je všude a na požádání velmi ochotně nám vodu poskytují. Maximálně nás upozorní, že mají jen užitkovou.

Cestou potkáváme jednu místní raritu, která už je také velmi ojedinělá, a to jsou kočovný Yörükové.  Poslední spojení s kočovnými tureckými skupinami, které do Anatólie přišly v 11. století, představují právě Yörükové, kteří si v pohoří Taurus, kudy projíždíme, stále zachovávají kočovný způsob života.

Jejich jméno pochází ze slova yürük – jít. Yürükové stěhují svá stáda ovcí mezi letními a zimními pastvinami. My jsme potkali ty, kteří se starají o přespání a zázemí pro pastevce, kteří jsou se stády, která je živí. Vlastně, potkali jsme jednu skupinu, která veškerý majetek má na koních a oslích a jednu skupinu již ve stanech na louce, ale ta byla zřejmě už movitější.

Nákladní auta z části nahradili oslí hřbety, ale koně měli. Ty se volně pásli opodál.

Dnešní trasa je 418 km