12.10.2015 Dogubayazit

Ráno jsme skutečně pozvaný na snídani. Naštěstí už sedíme u své a tak si ji jen přenášíme dovnitř, což naše hostitele dost pobouřilo.

Měli už vše nachystané. Vajíčka na tvrdo, olivy, slaný sýr, chleba, nakládané višně a pekelně silný čaj. Městečko Bayburt je malé, na turecké poměry, ale výstavba tady jede jako o život.

Nové paneláky, staré se zateplují a jsou jako ze škatulky, nový veliký park.

Jedeme stále po silnici č. 100, která z velké části připomíná dálnici.

Hned za městem zdoláváme další výškový rekord 2370 m, průsmyk Kop.

Počasí nám zdá se přeje a přát bude. Máme nádherný výhled do kraje.

Zvlněná step a nízké hory Anatolské plošiny. Sjíždíme dolů, ale stejně jsme stále ve výšce okolo 1700 m nad mořem. Krásné rozeklané skály se pomaličku mění v kopečky a pláně se spoustou dobytka. Kozy, krávy a ovce se pasou doslova všude.

Netuším sice, čím se pasou, ale nejsou nijak hubené, tak asi tu občas něco roste, nebo já nevím. Každopádně, vše působí nesmírně vyprahlým dojmem a až hodně daleko, až u Agri, začíná zeleň a hlavně je voda.

Keříky se již začínají krásně zbarvovat a připomínají, že podzim už nastal. Bylo nám řečeno, že nahoře u Bazburtu bude za 14 dnů sníh.  Potůčky a potoky, a jakmile ty jsou, hned se něco pěstuje. Hodně tady mají závlahy, koryta a do nich svádějí vodu z potoků.

Jsme v zemědělském kraji, kde právě vrcholí sezona brambor a cukrové řepy. Všude je spousta lidí, kteří pytlují brambory. Mechanizace veškerá žádná, pokud nepočítám traktory, ale brambory mají parádní. Kupujeme si u silnice tašku brambor a ještě hroznové víno. Dokud je jeho sezóna a je laciné.

Cíl naší cesty je město Dogubayazit s vyhlášeným palácem Ishak Pasa. Mám trochu obavy, ale Zdenda je v absolutním klidu. Město Dogubayazit je především kurdské město, pyšné na své silné kurdské dědictví, které každý rok oslavují v létě velkými slavnostmi, na které se sjíždí z širokého okolí množství lidí. Před městem se nám poprvé ukazuje bájná hora Ararat, ale je v mlze a tak vidíme jen půlku.

Zítra bychom při odjezdu mohli mít více štěstí.

Naštěstí jsou slavnosti za námi a tak ve městě panuje jen každodenní ruch a neskutečný chaos.

Hlavní třída je rozkopaná, ale asi už hodně dlouho a hodně dlouho asi bude i dál ve stavu skoro nesjízdném.

Neskutečný nepořádek je absolutně všude. Parkuje se taky na každém volném místě, a že se skoro nedá projet, absolutně nikoho nezajímá.

Na chodníku je komplet celý zvěřinec, který se dá doma chovat. Je to nepochopitelné. Po celém Turecku se staví jako o život, ale tady nic.

Na kraji města, která má 80 tisíc obyvatel jsou chýše a domky, které určitě pamatují nájezdy perských dobyvatelů. Tady se zastavil čas. Zahalených žen je poskrovnu a mladé slečny si se šátky a zahalením problém nedělají. Město na nás zapůsobilo děsivým dojmem.

Chtěli jsme se na noc uchýlit k nějaké větší benzínce, ale i ty větší jsou dost hrozné a tak nakonec noc trávíme na parkovišti před palácem, kam bychom se zítra ráno rádi podívali. Jsme tady úplně sami a celé město máme jako na dlani pod sebou. Dneska bylo počasí jako na houpačce, ale nepršelo a den se s námi loučí krásným západem slunce. Doufáme v klidnou noc. Dneska jsme toho docela dost ujeli. Nechceme se tady v této oblasti nějak dlouho zdržovat. Do čtvrtka bychom byli rádi u Středozemního moře. Dalším naším cílem je jezero Van. Dneska jsme na tom nejvýchodnějším bodu naší cesty, jen nějakých pár kilometrů od Arménie a zítra se přiblížíme k Íránu. Od jezera Van pojedeme svižně vnitrozemím do Adany a to už budeme u Středozemního moře.

Dnešní trasa je 410 km