11.10.2015 Sumela

Den nás vítá krásnou, slunečnou oblohou a odjíždíme z Trabzonu do vyhlášeného kláštera Sumela. Tiše jsme doufali, že už by se počasí mohlo umoudřit a na Sumelu budeme mít alespoň oblačno, bez deště. Kamarádka Windyty, také tvrdí, že se počasí mění a jsme rádi, že aspoň ráno je slunečné. Už v Trabzonu jsou hnědý ukazatele, které nás vedou k památce.

Víme, že klášter už je pro turisty uzavřený, ale scenerie pohoří, kde je klášter postaven bude jistě úchvatná. Před vjezdem do Národního parku a parkoviště je pokladna. Nedá se nic dělat a za vjezd platíme 9 Tl a kousek dál už je velké, svažité parkoviště.

Dojet se dá skoro až ke klášteru, ale cesta je to pekelná a pro bydlíky absolutně nevhodná. Zkrátka, náš Flíček by tam nevyjel a je to i zbytečné.

Cesta je to sice velmi prudká a klikatá, ale na chůzi pohodlná a příjemný výstup. Několik vyhlídek cestou s odpočinkem lemuje silničku. Výstup nahoru je asi hodinový a převýšení je 250 m. Tak nevím, mě se to zdálo mnohem víc, ale asi budou mít pravdu.

Každopádně zhola je nádherný výhled do širokého údolí Národního parku Altindere Valley. Je příjemné, že nahoru se dá jít po pohodlné silnici a dolů vede další cesta, která je sice prudká, ale také velmi příjemná.

Tak tady je, Řecký ortodoxní klášter Panny Marie v Sumele. Klášter byl založen v byzantském období a opuštěn v roce 1923, kdy vznik Turecké republiky anuloval snahy místních Řeků o nový stát. O tom jsme se zmiňovala minule. Klášter Sumela těsně přiléhá ke kolmé skalní stěně a divoký horský potok je jen dokreslením krásy místa. Jak jsem již uvedla, klášter je už uzavřen a tak nevidíme nic z vnitřní výzdoby a opravené budovy. Klášter je v permanentní rekonstrukce a i pohled zvenčí je monumentální.

Na parkovišti je kolega bydlík z Francie a potkáváme jednu německou posádku. To jsou na naší cestě dvě ze čtyř obytných aut, které jsme zatím potkali.

Odjíždíme a rádi bychom dneska ujeli co nejdelší úsek, ale s ohledem na to, že kolem 18 h je už tma tak to bude až k městu Bayburt. Příroda okolo nás se mění.

Z rozeklaných vysokých pohoří hustě porostlých téměř neprostupnými lesy vjíždíme přes sedlo, kdy náš Flíček zdolal rekord 1950 m výšky, vjíždíme do oblasti severovýchodní Anatólie, která je úplně jiná, než Černomořské pobřeží.

Hluboké rokle s rozsáhlými pastvinami se pozvolna narovnávají v rozlehlé stepi, kde se pase dobytek. Je teda s podivem, že se tu pase, protože podle mého soudu, tu není nic zeleného, žádná tráva, jen pichlavé keříky.

Největším překvapením je z velké části naší trasy nově postavená parádní dálnice s mnoha tunely skrz hory. Několik až kilometrových tunelů nám cestu urychluje.

Míjíme městečko Rize s úchvatným starověkým hradem na prudkém kopci. Hrad je kus za městem a vede k němu velmi, velmi prudká cesta. Dneska máme stoupání do kopce splněno a jedeme dál.

Takovéto nákladní auta, neskutečně naložená, míjíme celou cestu. Hádejte, co mají na sobě tak naloženo? Copak je asi tak v těch pytlích?

Lískové oříšky!  Plné nákladní auto lískových oříšků.

 Krásná vesnice, kde je škála barev na domech.

Domníváme se, myslíme si, že tady nemůžou žít zlý lidi. Jsme už v oblasti Kurdů a tak trocha opatrnosti nebude na škodu. Zastavujeme na noc u velké benzínky na kraji města Baybut a když vidíme parádní obrovské sídliště, honosné domy, perfektní infrastrukturu a skvěle moderně oblečený lidi, tak nám to nějak moc nesedí s představou o kurdské populaci, která tady žije.

Uvažovali jsme, že bych si měla pořídit místní oblečení, abych zapadla mezi místní a abychom na sebe zbytečně neupozorňovali, vymýšleli jsme, jak budu chodit venku jenom v šátku, abychom se nikoho nedotkli anebo nikoho neurazili. Domnívali jsme se, že vnikáme do oblasti s tvrdým důrazem na islám a vše s ním spojené. Zatím teda ani náhodou a byla bych leda za blázna.

Ještě musím dopsat malou doušku. Je 21 h a než jsem stihla popsat zážitky z dnešního dne, tak jsme byli pozvaný na čaj a dostali jsme pytlík, jak jinak, lískových oříšků.

Dnešní trasa je 210 km