15.11.2015 Pamukkale + Hierapolis + Afrodisías
Pamukkale a Hierapolis, tak to jsou dvě lokality vedle sebe, které se společně v roce 1988 zapsaly do světového dědictví UNESCO.
Díky zápisu byla zavedena přísnější pravidla pro návštěvníky na ochranu lesknoucích se teras, už se nedá volně koupat ve všech jezírkách a doby, kdy se dalo volně všude procházet, jsou také pryč.
Díky těmto opatřením jsou travertinové terasy uchovány i pro nás a můžeme si je také prohlédnout.
Spousta turistů odlamovala na památku alespoň kousíček travertinu, a pokud by se prohlídkové trasy neupravily, myslím, že by toho tady pro nás mnoho nezůstalo.
Kvůli ochraně se také musí chodit bosky nebo v ponožkách. Hlídači jsou nekompromisní a každého donutí si boty zout. Nepřetržitě stékající voda dolů po terasách a hlavní cestě, je kámen velmi měkký a pro to velmi křehký. Davy turistů by v něm za chvíli vyšlapali kaňon. Přesto zůstává návštěva této jedinečné lokality úžasným zážitkem a i ti, kteří nesnáší davy turistů, by si jí nemuseli nechat ujít.
Pamukkale – tzv. Bavlněný hrad – pamuk je v turečtině bavlna. Terasovité travertiny sou opravdu krásné. Běloskvoucí travertin nás velmi rychle pohlcuje a i když se snažíme být nad věcí a nezírat jako turisti vysypaný z autobusu, tak stejně zíráme.
Je to taková nadýchaná pohádka. A je také znát už pokročilá doba a hlavní turistická sezona je za námi. Turistů je poskrovnu a v dopoledních hodinách je nás na kopci opravdu málo. Platíme 25 Tl a jdeme na kopec. Já jsem si nechala ponožky, protože jsem drobet nastydlá a snažím se hledat suchou trasu. Travertin je po ránu děsně studený a pěkně to zebe. Ale odpoledne už je hezky prohřátý a cesta dolů je příjemná masáž na chodidla. Po pravé straně cesty vzhůru jsou uměle vytvořená jezírka a tam se smí. Na původní, přírodní jezírka je už vstup zakázaný.
Systém koryt pouští vodu postupně po celém svahu na jeho jednotlivé části. Je to fakt krásné a jsme rádi, že jsme si tuto raritu nenechali ujít.
Vstupné je na celý den a zahrnuje i vstupné na území bývalého velikého léčebného města Hierapolis. Jen je dobré si prohlídku naplánovat tak jako my od rána do odpoledne. Brána s turnikety se otevírá v 8 h a zavírá v 17 h. Po ránu je všude minimum lidí. Až kolem poledního přijíždí místní návštěvníci a autobusy a turistů z mnoha turistických lokalit. Antalie, Bodrumu, západního pobřeží a okolí Izmiru a Troje, z Ankary.
Hierapolis bylo založeno kolem roku 190 př. n. l. pergamským králem Euménem II. jako léčebné středisko. Je zajímavé, že už před naším letopočtem lidi věděli o léčivých účincích zdejších minerálních pramenů a vystavěli zde nádherné město, které ve své době bylo dost nadčasové. Největšího rozkvětu město zaznamenalo za vlády Římanů a dokonce i za Byzantinců, kdy většina obyvatel tvořila velká židovská a ortodoxní křesťanská komunita. Bohužel, opakující se veliká zemětřesení přinášelo stále větší zkázu a nakonec lidi nechtěli stále a stále opravovat poničené domy a chrámy a kolem roku 1334 to vzdali a odstěhovali se z města. Procházíme kolem rujn byzantského kostela a Apollónova chrámu. Největším lákadlem je ovšem monumentální římské divadlo. Na svou dobu bylo opravdu veliké. Pojmulo na 12 tisíc diváků a stavěli ho ve dvou fázích. Se stavbou započal císař Hadrián a divadlo dokončil Septimus Severus.
Vzali jsme si sebou z domova oběd a na sluníčku v poslední řadě divadla si tady dáváme pohov, volno, rozchod. Je krásný den, sluníčko svítí jako o život a jen ranní chlad už nám připomíná, že i do Turecka přišel podzim. Divadlo je z výšky opravdu monumentální a archeologům se podařilo zrekonstruovat velkou část jevištní budovy z původních kamenů, které byly po mnoho staletí rozházené díky zemětřesením po okolí a zarostlé travou.
V areálu jsou obnovené a zrekonstruované starověké lázně s termální vodou.
Vstupné je 25 Tl a ti, kteří musejí drobet šetřit se mohou vykoupat dole u brány v umělém travertiny bazénu. Procházíme se rujnami dávných domů, dávných ulic a dávných divadel, chrámů a římských lázní, kterých bylo v původním městě několik. Z římské doby zde nechybí ani slavná Via Appia. Jelikož mnoho turistů ze zájezdních autobusů dostane čas tak akorát na rychlou prohlídku travertinové nadýchané krásy na Hierapolis už čas nemají a tak jsme ve městě dost osamocený.
Nechtěli jsme platit parkovné pro Flíčka, dalších 25 Tl a jelikož Zdenda našel perfektní a bezpečné místo na parkování, které můžeme s klidem doporučit, nebylo co řešit.
Odpoledne se ještě procházíme v krásném parku a scházíme dolů k pokladnám po už vyhřátém travertinu. Odjíždíme a míříme kousek dál od Pamukkale na Kaklik Magarasi, jeskyně, které by mohly být hezké.
Zajížďka je to minimální, cca 20 km a tak neodoláme. Tady, když už je nějaká jeskyně přístupná, tak je většinou velmi pěkně upravená a nasvícená pro návštěvníky.
Platíme další 3 Tl na osobu a vcházíme do podzemních prostor takového miniaturního Pamukkale.
Totožná minerální voda obohacená ještě o kalcium vyvěrá i zde, ale pod zemí a vytvořila krásné útvary. Jak jinak, perfektní prohlídková trasa je sice malá, zato napěchovaná jezírky, homolemi travertinů, spoustou vody a bazénů, kde vyvěrají nesmírně silné prameny minerální vody.
Venku je dalších několik pramenů a velký, moc hezký bazén, kde se dá za libru vykoupat v příjemné teplé vodě. Ovšem teplota je jen 24 °C což je s nadcházejícím chladným večer málo.
Jak už jsem se zmiňovala, jsem poměrně ve velké nadmořské výšce, 1200 m a tady už se dost citelně ochládá.
Mnohem víc než u moře. V noci je už kolem 9°C a přes den stále okolo 25°C, ale ve stínu je to už hodně chladné. I kameny jsou už studené na sezení. Jak se v noci dost ochladí, dlouho jim trvá, než se zase dá na nich sedět bez nastydnutí. Po jarní eskapádě jsem velmi opatrná na sezení venku a tak nám strkám pod zadek bundy a podobně. Nerada bych, abychom si něco uhnali. Zatím jsme zdravý, bez valných problémů ale snažíme se předcházet zbytečným nepříjemnostem.
Večer se přemísťujeme k Afrodisías, další památky, kterou bychom neradi v této oblasti minuli. Počítali jsme s časem na prohlídku a tak si děláme už trošku větší zajížďku k starobylé akropoli Afrodísiady.
Parkujeme na velikém parkovišti kousek od hlavního vchodu, kde je pitná voda a pokud by někdo potřeboval, plně funkční bankomat! Nesmírně důležitá věc na odlehlém parkovišti.
Dnešní trasa je 141 km