25.1.2015 Gallipoli
Včera celý den lilo jako z konve a zůstáváme stát na místě. Je poměrně teplo, okolo 12°C, ale na nějaké courání to není. Alespoň si děláme na počítači co je potřeba a připravujeme si trasu a plánujeme další dny. Dáváme také dohromady finance, jestli vydržíme s penězi, co máme vyměněné do Řecka. Tam už budeme platit Eury a další TL se nám měnit nechce. Koukáme se po bankách, jak se hnul kurz Eura a Turecké libry. Euro nezadržitelně klesá a každým dnem bychom dostali o něco méně liber. Nechceme skladovat libry a tak se snažíme už vyjít s tím co Nevíme, kdy se sem vrátíme, chybí nám celý jih Turecka, ale to bude, až si to ti pitomci dole na jihu vyjasní a my se bez obav budeme moci rozjet do Antalye, projet pohoří Taurus a nakouknout do Kappadokie.
Dneska už je lépe, sice pod mrakem, ale neprší a vyrážíme na trajekt. Naše včerejší plánování, jak asi vyjdeme s librami, co máme v peněžence, bylo totálně k ničemu. Trajekt nestojí 15 TL, ale 50 TL. A to jsme se byli ptát a ukazovali jsme v pokladně auto na fotce, aby náááááhodou nedošlo k nedorozumění. Jsme zvyklí na ceníky a plány a pravidla zkrátka, ceník napsaný na tabuli, nebo papíře, ovšem tady nic takové nemají. Pokladník, jiný než minule, koukne z okýnka na auto a vyřkne ortel. A tak platíme těch šílených 50 TL, nedá se nic dělat, ukecáváni a rozčilování nepomohlo a už jen čekáme v přístavu na loď, která má co nejnižší schod mezi molem a nájezdní plošinou. První, kterou jsme měli jet, měla hodně vysoký schod a s Flíčkem bychom to nezvládli. Obsluha přístaviště nám sděluje, že přijede jiná loď, pro nás lepší a že máme počkat.
Další trajekt je skutečně lepší, ale pouze na naší straně přístavu. Trajekt je velmi pohodlný, v patře je velká restaurace s perfektním sezením pro dobu jízdy. Je neděle, trajekt je plný, hodně lidí a rodin jede na rodinný výlet po památkách z 1. světové války. Všichni se vzájemně fotí na mobily a tak se bavíme. Na vylodění to opravdu bylo Zdendovo mistrovství s šikmým výjezdem a vyhledáním nejlepšího místa na sjezd, abychom na lodi nenechali kus auta. I tak to bylo o fous a trochu jsme se dotkly plošiny při výjezdu. Trajektem jsme ušetřili 850 km, které bychom projeli na cestě zpět a hlavně po stejné trase….. Poloostrov Gallipoli nás stejně zajímal a měli jsme ho v plánu.
Poloostrov Gallipoli.
Turci jsou neskutečný nacionalisti, jsou hrdí na svoje Turecko a na svojí historii. Jak tu dávnou, kterou tvarovali vždy vládnoucí dynastie osmanských sultánů, tak hlavně na tu nedávnou historii, která v Turecku začíná výhrou nad spojenci v 1. Světové válce, právě na poloostrově Gallipoli. Po celém Turecku je spousta národních vlajek a obrovské množství fotek, plakátů a vypodobnění pana Mustafy Kamala Ataturka, národního hrdiny, který jednak velel turecké armádě při obraně Gallipoli, ale stal se i prvním prezidentem Turecka po zrušení sultanátu, kdy se kalifát rozpadl a novým hlavním městem se stala Ankara. Ataturk provedl obrovskou spoustu změn a jeho vláda zasáhla snad všechny stránky života Turků. Začal stavět dálnice a železnice, založil centrální banku, byl přijat gregoriánský kalendář a zavedena latinka, ženy získali rovnoprávnost a bylo jim přiznáno volební právo, podporoval průmysl a výrobu těch komodit, které se doposud jen dováželi. Stále je to pro tuto zemi obrovský hrdina a i když od jeho smrti uplynulo mnoho let ( zemřel 10.11. 1938 ) , tak i v těch nejzapadlejších vesnicích je na autobusové zastávce jeho plakát.
Zpět na Gallipoli.
Poloostrov je stále, i pro mladé rodiny, tak významný, že plné trajekty převážejí na jeho břeh spoustu výletníků, kteří jedou po trase všemožných cintorínů a hřbitovů.
Ty jsou opravdu monumentální a perfektně udržované. Je tady celkem 31 válečných hřbitovů s mnoha tisíci vojáky všech národností. Turkové přijali všechny padlé za své a umožnili jejich důstojné pohřbení a vystavění pietních míst.
Monumentálním pomníkům vévodí památník Abide, který je postaven v překrásném parku na špici poloostrova a je vidět z veliké dálky z moře i protějšího břehu při cestě do Tróje. Mě to připmínalo takové přerostlé štokrdle.
Letos se chystají velké oslavy 100 výročí bitvy o Dardanely a tak jsme polovinu poznávacího okruhu jeli po úplně nové parádní asfaltce.
Jedeme jen kousek a zastavujeme na noc v dalším prťavé vesnici Kabatebe. Máme málo proudu a tak startujeme centrálu. Konečně víme, kolik si vezme benzínu na hodinu…. Žádná sláva. Nádrž máme deklarovanou na 4,1 litrů a centrála běžela, nezatížená bez pár minut 7 hodin a baterie jsme nabíjeli dva večery. Žádná levná záležitost, ovšem v zimních měsících, kdy celý den prší, nebo jsou zasněžené panely a chceme se kouknout na film nebo pracujeme na počítači, to je jediná možnost, pokud není na dostřel kemp, jak baterie dobít. V noci lije jako z konve, večerní bouřka už nevěštila nic dobrého.
Dnešní trasa je 35 km
